Lokov
Na Žítkové, místě proslavené žítkovské bohyně, jsem byl mnohokrát.. Ten horský hřbet je zajímavý mimo jiné i nádhernými rozhledy na okolní krajinu Bílých Karpat. Mě však lákala jeho nejvyšší část, a sice vrchol Lokova. Opět se nejedná o žádnou velehoru, těch přibližně 700 metrů nestojí za řeč. Je ale tak trochu svou minulostí tajemný.
Působili tam totiž za minulého režimu vojáci. V současné době v uvedeném prostoru probíhají branné aktivity mládeže, pořádané soukromým majitelem dřívějších vojenských objektů. Ale popořádku. K Lokovu jsem se vydal autobusem. Směrem na Starý Hrozenkov. Nechal jsem se vysadit jednu zastávku před ním, v lokalitě Losky.
Ze zastávky jsem musel jít asi 100 metrů po velmi frekventované E 50 k odbočce na Krhov. Po ní se šlo za slunečného počasí docela dobře, dvě tři auta mě míjející, nevadila. Asi po 1 kilometru mě čekala znovu odbočka, tentokrát už na Žítkovou. Já však chtěl zamířit vlevo od ní na již zmíněný Lokov. Opustil jsem silnici a vydal po červené krásnou horskou loukou napodél lesa k myslivecké chatě.
Čekal mě od ní pěkný výhled až na Brodsko. Vnořil jsem se do lesa a asi po půlhodině z něho vyšel v místě předpokládaného Lokova. Ale ouha! Kóta s bývalými vojenskými objekty byla oplocená. Jelikož se jednalo o soukromý majetek, nechtěl jsem riskovat a hodlal vrchol obejít. Ještě předtím jsem obrátil svůj zrak k východu a žasl.
Ty obrovské hory na východním obzoru, a navíc pod sněhovou pokrývkou. Rychle jsem se ale zorientoval. No, to je přece Malá Fatra a tam ta špidlatá hora je Velký Kriváň, za ním pak skalnatý Velký Rozsutec. Jižněji jsem identifikoval Martinské hole, opět nádherně zkrášlené bílou barvou. Vše bylo odhadem tak 100 kilometrů vzdušnou čarou od mého stanoviště. Bleskově jsem z kapsy vylovil fotoaparát a udělal si viděných míst několik fotek.
Použil jsem i zoom. Výsledek byl skvělý, ale to jsem ocenil až doma. Areál jsem obešel a stanul jenom několik metrů od vrcholové kóty. Tak přece jsem ji dobyl. Z bývalého vojenského prostoru pouze vyčnívala jakási zchátralá hala a několik nájezdových ramp, zarůstajících vegetací. Jinak z mého pohledu docela romantické místo.
Poté jsem začal lesem klopýtat k silničce, kterou jsem vyčetl z mapy, a která mě měla dovést do údolí Olšavy a návazně pak do Pitína. Dost jsem bloudil, ale jakmile jsem narazil na Suchý potok, měl jsem vyhráno. Pak mě podél něho ještě čekala hodina chůze a Pitín s vlakovou zastávkou byl na dohled.
Pěkná procházka, a co se týče již uvedeného výhledu, pohádkový zážitek.