Skepse nebo realita

Skepse nebo realita?

Člověk se rodí, dospívá, rozmnožuje se, postupně stárne a umírá. V průběhu života prožívá chvíle radostné, méně radostné i smutné.

Tak nějak se svým životem stále více a více vymezuje z přírody, méně a méně respektuje přírodní zákony a cítí se v ní něčím výjimečný.

Je tomu ale opravdu tak?

Pokud se kolem sebe podíváme, asi dříve nebo později o těchto skutečnostech zapochybujeme, neboť přes snahu obcházet přírodní zákony jsme pořád její součástí.

Naše chování se řídí živočišnými pudy, ať je to pud rozmnožovací, pud rodičovský, pud vytyčování svého teritoria, spojený s budováním hnízda, tedy domu či bytu, mocenský, u kterého se snažíme názorově či jinak ovládnout ty, kteří žijí kolem nás.

Po narození jsme dlouhou dobu uvězněni ve sféře vzdělávacího systému, kde se již svým známkovým hodnocením vymezujeme proti svému okolí.

Později postupně nabalujeme kolem svého jména zepředu i zezadu akademické tituly, chlubíme se vyznamenáními, diplomy a poháry, načež se znepokojením zjišťujeme, že je o ně obdivem těch kolem nás postupem času stále menší a menší zájem.

Následuje pak zpravidla pracovní zařazení, kde se opět snažíme docílit výhodnějšího mocenského postavení na svém pracovišti.

Ale i to je v živočišné říši naprosto běžné!

Navazujeme kontakty mezi pohlavími a naše záměry, byť společensky kamuflované líbeznými slovy o lásce, jsou nasměrovány opět k jednoznačnému cíli.

Pořizujeme si byt anebo stavíme dům, tedy vytváříme obdobu hnízda, do kterého snášíme vše možné i nemožné, přesně tak jako naši živočišní souputníci..

Zakládáme rodinu, vychováváme s větším či menším úspěchem mláďata, ale i toto konání je všude v přírodě na dohled.

Svou genetickou informaci sice předáváme svým dětem, ta se však s dalšími generacemi neustále zřeďuje, až prakticky vymizí.

Vytváříme materiální hodnoty s přáním jejich trvalosti, což ovšem jednoznačně odporuje tomu, co shledáváme v přírodě.

Přemisťujeme se „plechovými krabicemi" z místa na místo, ale způsob změny polohy není taktéž přírodě, samozřejmě ve zjednodušeném podání cizí.

Porovnáváme svoji životní úroveň s jinými lidmi, a pokud nejsme spokojeni, tak se snažíme všemi možnými způsoby, někdy i násilnými, získat potřebné.

Žárlivě střežíme své soukromí, obklopujeme svá sídla ploty, a tím vymezuje okruh svých práv, přičemž většinou nelibě neseme jeho narušování.

Živočichové pomocí pachových stop činí však naprosto totéž.

Pokud nám zdraví a štěstí přeje, tak se v průběhu života obklopíme materiálními statky, kdy ovšem se zneklidněním konstatujeme, že i mnozí další dosáhli téhož nebo dokonce vyššího životního standartu.

Kde na to vzali? Určitě podvodem, říkáme si!

Rádi bychom své, prací, ale i jinak nabyté materiální statky zafixovali do „nekonečna," i když dobře víme, že je to nemožné.

Dříve nebo později dojde k zákonité změně!

Neradi si připouštíme konečnost svého bytí. Nelibě neseme nástup stáří a snažíme se ho oddálit co nejvíce.

Smrt je ve společnosti tabuizována, hovořit o ní je většině z nás krajně nepříjemné!

Je pro nás naprosto nepřijatelné, že dříve nebo později odejdeme z tohoto světa a upadneme časem do zapomnění.

Komu tedy závidět? Bohatým? Mocným? Máme závidět těm, co se stejně jako my stanou minulostí? Jistě, budou mít krásné náhrobky, ale i ty budou s postupujícími roky zvětrávat!

Jaký tedy učinit závěr? Na světě je krásně, i když lidské bytí je konečné tak jako u všech  živočišných druhů. Ano, jsme organismy dokonalejšími než ostatní živočichové, ale patříme nesporně mezi ně, ať se nám to líbí nebo ne, a to se všemi doprovodnými klady i zápory!

Jaromír Slavíček

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109486
Týden: 363
Dnes: 6
  přihlásit poslední změna: 04.03. 2012 18:43:59