Setkávání

Setkávání

I když to tak nevypadá, rád chodím mezi lidi. Spíše ale dávám při setkáních přednost dialogům přes společenskými akcemi.

Mluvu zleva zprava prostě nesnáším. Moje mezilidské  kontakty se nejčastěji odehrávají  při každodenních nákupech v městském centru.

Co čert nechce, tak občas cestou mezi obchody potkávám nějakou známou osobu, většinou pak ženského pohlaví…Pokud ji spatřím zavčas, snažím se své tělo napřímit, ovšem není to tak jednoduché, jak by se to na první pohled mohlo zdát. Meziobratlová plotenka mezi  L 4 a L5 dává o sobě v té chvíli citelně vědět, ale zatínám zuby, jde přece o moji pověst, a tak se mně tento úkon zpravidla podaří.

A pak už stojím protějšku „face to face“. I s jeho obligátní otázkou.

„Jak se Vám daří, pane profesore?“

Já nevím, chápu, že „očaři“ mají plné čekárny, ale přece jenom by si některé ženy k očnímu měly zajít. Oční vada by se měla řešit neprodleně a ne čekat, až se projeví naplno. Odpovídám: „To víte, roky jsou tady, celoživotní závodní sport také vykonal své.“

„Vypadáte dobře,“ následuje další výrok mé hodnotitelky.Téměř si nedovedu představit, že by mně při setkáních tento typ poznámky chyběl. Raději o krok ustoupím dozadu, z větší dálky vypadám objektivněji.

Ano, vím že takové otázky a postřehy se mají při setkáních dávat, patří to přece k dobrému bontonu, ale na mě působí doslova iritačně.

Kdyby jen přátelé věděli, co jen mně ráno dá práce, než si zašněruji tkaničky u bot, pokud je vůbec na včera uložených místech najdu. Nejenom že už přes kaluže neskáču, ale v poslední době je ani neobcházím. Nádražní velké schodiště taktéž nepatří mezi mnou vyhledávané objekty, stejně jako automaticky otevírané dveře,  o elektrokoběžkách ani nemluvě…

Na silničních přechodech si s řidiči vzájemně posunky dávám přednost, chvíli to ovšem trvá, než mně dojde, že ji mám já.

Nerad potkávám své studenty, důchodce.

Je mně jich líto, takové roky!

„Dost píšete, hodně pamatujete, máte toho hodně na srdci,“ slýchávám v dalším průběhu dialogu od naproti mně stojící osoby. Tentokráte dotyčná trefuje hřebík na hlavičku, jsem totiž často objednáván na holter.

Rád bych posléze převzal otěže komunikace, ale jako naschvál si nejednou nevzpomenu, jak se můj protějšek vlastně jmenuje.

Snažím se ho proto navést. „Á, už si na Vás vzpomínám, Vy jste přece,“ odmlčím se a modlím, aby mně dotyčná nebo dotyčný své jméno napověděli. Oddechnu si, když se tak stane.Trapas je, když záhy mně oslovená osoba dá na vědomí, že jsem byl její třídní. Kapky potu na mém čele jsou toho vzápětí důsledkem.

Připadám si jak plod ořešáku, ten navenek vypadá jakž takž, ale po rozloupnutí se často musí vyhodit. Pak se i já pokusím „dialogované“ ženě složit nějaký ten kompliment. Většinou vystačím s konstatováním, že jí oblečení sluší.

Do podrobností nezacházím, kolikrát jsem se svým nešikovným vyjádřením „spálil“, odborník na konfekci rozhodně nejsem. Většinou při rozmluvě uvítám, že mně se mnou rozmlouvající jedinec otočením těla dá okatě na vědomí, že někam spěchá.

Je to pro mě úlevné znamení, že již nemusím dále namáhat své mozkové závity. Užily si ostatně v životě svoje…