Sbohem, výpravno!

Sbohem, brodská výpravno!

Stojím před nádražní budovou v Uherském Brodě, kterou tak originálně architektonicky ztvárnil Dušan Jurkovič. Její vzhled ostře kontrastuje s dnešním, vedle se nacházejícím, moderně utvářeným autobusovým nádražím.

Sleduji dění kolem sebe. Před budovou nádraží už postává větší zástup cestujících. S taškami v rukou, batohy na zádech, nebo jen tak.

Někteří z čekajících si kupují nějaké pečivo v přilehlém stánku. Opodál si kdosi obstarává i noviny. Všichni se pak po oznámení příjezdu vlaku odebírají k nástupišti. Chvilku čekají až vystoupí z vlaku ti, co do Uherského Brodu přicestovali. A to nějakou dobu trvá.

Zejména starší lidé vystupují s obtížemi. Holt, stupátka jsou poměrně vysoká A pak už se jenom v minulosti čekalo na příchod výpravčího s píšťalkou a plácačkou, aby se na jeho pokyn vlak dal do jízdy. Píšťalka i plácačka se stala minulostí již dříve, ale výpravčího jsme byli zvyklí vidět stále. Ale i to se na brodském nádraží zásadním způsobem mění.

V souvislostí s elektronizací drah a úspornými opatřeními se výpravny na téměř celé Vlárské dráze stávají opuštěnými. V těchto dnech se uzavírá i dopravní kancelář uherskobrodského nádraží. O minulém víkendu jsem ji navštívil.

Přijal mě velmi sympatický výpravčí, který, jak se záhy ukázalo, byl kdysi na gymnázium mým žákem. A tak jsme úvodem mé návštěvy, kdy byla na trati shodou okolností výluka, zavzpomínali na kantory bývalé i dosud působící.

Po chvilce si však s omluvou vzal do ruky telefon, něco vyřizoval. Já se zatím v jeho dopravní kanceláři tak trochu porozhlédl. Nikdy jsem totiž v takových prostorech nebyl. Postřehl jsem skřínky zavěšené při stěnách, vedle nich nástěnku s nějakými pokyny, o kousek dál na zdi množství zavěšených klíčů.

A vzápětí nato jsem na protáhlém zalomeném stole bleskově napočítal tucet počítačových monitorů. Některé byly napojené na kamery, sledující, kde na jaké koleji který vlak stojí, a kde je naopak volno, jiné se pyšnily mně nesrozumitelnými grafy. Abych ale nezapomněl. Na rohu stolu ležela tak typická čepice výpravčího, červení zářící.

Škoda, že jsem neměl fotoaparát, musel bych si ji vyfotit, takovou příležitost bych si rozhodně nenechal ujít. Pan výpravčí mezitím odložil telefon a pokračovali jsme v rozmluvě. Vyplynulo z ní, že část osazenstva výpravny bude v následujících dnech pracovně přemístěna do Přerova.

Mnohé zdejší zaměstnance bude tedy čekat náročné dojíždění do nového působiště. Z hlasu výpravčího vyzníval jakýsi smutek, že bude muset opustit pracoviště, které spolu s ostatními kolegy sdílel dlouhá desetiletí.

Traťový úsek Vlárské dráhy mezi Kunovicemi a Uherským Brodem byl dokončen roku 1883, takže na brodské výpravně se jistě vystřídalo množství těch, kteří dlouhá léta oddaně sloužili světu kolejí. Ti, co završují službu na výpravně, tak naposledy vycházejí s placatou červenou čepicí na hlavě na perón, aby zkontrolovali situaci v kolejišti. Změna je život.

Vlaky sice budou i nadále na nádraží zastavovat, cestující vystupovat a nastupovat, ale sympatické výpravčí už vycházet z výpravny neuvidíme… A tak zůstane v naší mysli jenom vzpomínka na ty, kteří byli den co den bytostně propojeni s životem naší železniční stanice.

Slušelo by se jim za jejich letitou práci pro nás všechny, kteří služeb stanice využívali, poděkovat. Výpravčí si důstojné rozloučení zaslouží měrou nejvyšší! Další den ráno, tedy ve čtvrtek, jsem opět navštívil brodskou železniční stanici.

Na nástupišti jsem zastihl sličnou výpravčí, odbavující vlak. Potvrdila mně, že výpravna ve městě končí a nechala se ode mě vyfotografovat.

Posunkem dávala poslední „sbohem“ odjíždějícímu vlaku. A tak nějak symbolicky i výpravně v Uherském Brodě. Bohužel…

Jaromír Slavíček