Samota

Samota

Mnoho, přemnoho lidí zůstává ve svém životě o samotě. Důvodů tohoto stavu je mnoho a není v tuto chvíli až tak podstatné se jimi podrobně zabývat.

Někdo se zklamal v lásce, někdo trpí zdravotními neduhy, jiný zase život „singles" a svobodu s tímto stavem spojenou považuje za nepostradatelné atributy lidského bytí.

Jaké je to být sám? Možná, i když nevím, jestli budu správně pochopen, člověk přece paradoxně nikdy není sám. Může spojit svůj osud se samotou a brát ji jako dlouhodobou a vážnou známost.

Může žít s touto přítelkyní, která je ovšem, stejně jako každá osoba ženské pohlaví,  ve svém jednání značně nevyzpytatelná, příležitostně svou přítomností i zneklidňující.

Proto je s ní, pravda, jak se též někdy říká, k nevydržení, neboť jedince zatěžuje neúprosnými a chmurnými myšlenkami, čímž mu nedovolí plně se soustředit na práci či zábavu. Vtírá se do jeho mysli, ať už člověk míří na své cestě životem kamkoliv.

Samota ho svou přítomností pronásleduje, stojí mu neustále za zády a klade mu otázky, na které se těžko, přetěžko odpovídá.

Jindy je naproti tomu zase milou přítelkyní, která člověka objímá, doslova ho hladí, konejší a uvádí do stavu blaženosti.

A pokud si samota pozve, a to se stává velmi často, k sobě své přátele, tedy ticho, meditaci nebo naopak poutavou hudbu, pak je stav našeho souznění s ní docela příjemný!

V těch chvílích se můžeme nerušeně zaposlouchat do tónů klasické hudby, které rozeznějí naše nitro, můžeme vnímat, aniž by nás někdo rušil hovorem, nádheru okolní přírody, ve které citlivě vnímáme přítomnost každého stromu či keře v okolí, můžeme se nerušeně oddávat zpěvu ptáků, dívat se vzhůru na plynoucí oblaka, rozebírat smysl života nebo jen tak zavírat oči a snít o věčnosti jako takové.

Samota nám nabízí soukromí, do kterého nemůže nikdo proniknout, nabízí nám smíření se zákony nekonečného jsoucna, které nelze odmítnout.

Ano, je zádumčivá, někdy totiž přijde se svým známým, se smutkem, a pak s ní opravdu není příliš jednoduché vyjít. Ale je natolik moudrá, že ho dovede dříve nebo později odkázat do patřičných míst a opět je s ní pak přijatelné soužití.

Někteří mají se setkání se samotou opodstatněné obavy, ale ona opravdu není tak zlá, jak se o ní mnozí vyjadřují. Dovede pochopit stav duše, dovede mnohdy uchlácholit její obavy z budoucna!

Není přece třeba s touto „bytostí" trávit veškerý svůj čas, je vhodné občas se od ní odpoutat, ale je mnoho z nás, kteří se rádi ke své přítelkyni vrátí, aby se s ní polaskali a přijali od ní vše to, co nám nabízí.

Žít s ní celý život, to asi dokáže jen málokdo. I ona se může omrzet, člověk potřebuje ve svém bytí nové podněty a tak si často začne hledat nové přátele, které nabízí tento rozmanitý svět. Najde je, začne si libovat v ruchu světa, užívá si výměny informací, naplno se sytí materiálními statky, ale po určité době, dříve nebo později, se mu začne stýskat, hádejte po čem? Ano, uhodli jste,.... po samotě.

A ona přichází zvolna, kyne rukou, naznačuje, že není třeba se jí až tak obávat, a to ani ve dnech svátečních.

Na svých dlaních nám předkládá to, co nedokáže nabídnout nikdo jiný, harmonií, pochopení  a skutečnost, že vše plyne, aniž bychom mohli chod událostí nějak ovlivnit, neboť vše má svůj řád, začátek, ale i neodvratný konec!

Samota svými gesty zahání ji doprovázející smutek a v její tváři se objevuje sice neznatelný, ale přece jenom milý úsměv. Je přece součástí nekonečného jsoucna a je tedy zcela přirozená!

Jaromír Slavíček