S turisty na Beckov

S brodskými turisty na Beckov

V chladnějším sobotním ránu jsme se vydali do malebného slovenského pohoří - Povážského Inovce.

Rádi se na něj sice díváme z vrcholových partií našich Bílých Karpat, ale jeho bližší prozkoumání se teprve dnes pro mnohé z nás stalo neodolatelnou touhou.

Cesta autobusem přes slovenské hranice probíhala v dosud nevelkém dopravním provozu poklidně, obdarovávání nás všech přítomnými filantropy drobnými sladkostmi bylo docela milé.

Samotný výstup do pohoří jsme započali u motorestu Radar poblíž Mnichovy Lehoty a následně směřovali husím pochodem po červené značce v počtu více jak 40 mužů i žen protáhlým, ale mírným svahem k nejvyššímu vrcholu uvedeného pohoří, tedy Velkému Inovci s nadmořskou výškou 1042 metrů.

Postupem doby se rozdrobila naše výprava do drobných skupinek, které si krátily čas výstupu diskuzemi o rozmanitých tématech.

Zasvěceným turistům bělavé kameny na stezce avizovaly přítomnost vápenců, později přibyly na horninových výchozech nažloutlé pískovce a těsně pod vrcholem upoutaly naši pozornost slídou se lesknoucí svory, které patří již do krystalických břidlic.

Zájemce o vegetaci zase „oslovovaly" husté porosty habrů a javorů, které ve vyšších polohách později střídaly masivní, často bizarně pokroucené buky.

Po cestě nahoru jsme potkávali i ojedinělé houbaře, ale jejich téměř prázdné košíky nasvědčovaly, že houbařská sezona v plném rozsahu ještě nenastala.

S výhledy jsme podle propozic vedoucího výpravy ing. Milana Šlahůnka prozatím nepočítali, ale i tak byla okolní příroda obdivuhodná svou pestrostí a oživující zelení

Po cestě jsme minuli výstavnou, do přírody optimálně zasazenou chatu „Pod Inovcem," kde se někteří z nás občerstvili před další chůzí k vrcholu hory.

Úsek napodél blízkého vleku byl pro nás všechny nemalou zkouškou fyzické zdatnosti, ale záhy bylo patrno, že ani velmi strmé stoupání nás nemůže odradit od námi vytyčeného cíle.

Těsně před vrcholem kopce jsem podle vzoru dobývání Mount Everestu několik doprovázejících upozornil, že by nebylo dobré, aby se někdo z nás dodatečně chlubil dosažením vrcholové kóty  jako první.

Seřadili jsme se tedy do roviny a volným krokem na ni vstoupili jednotně.

Po nezbytném fotografování jsme se ještě rozhodli navštívit nedalekou bezlesou mýtinu s předpokládanou možností rozhledu.

I když výhledům do Pováží dosud bránily válející se mlhy nad Povážím, uviděli jsme na horizontu obzoru probleskovat nám známé obrysy našich „velikánů" Velké Javořiny a Velkého Lopeníku.

Poté jsme se vydali již zpátky znovu přes vrchol Velkého Inovce s předsevzetím, že brzy  nalezneme zeleně značenou stezku, která by nás dovedla směrem k hradu Beckov, našemu konečnému cíli.

Vědomi si své zdánlivé neomylnosti a zejména zabráním se do hovoru, minuli jsme optimální místo odbočení n tuto trasu a směřovali dolů téměř zase až k chatě pod Inovcem, kde jsme konečně na zelenou značku natrefili.

Šli jsme po zelené spolu souběžně s červenou, abychom záhy zjistili, že jsme opět blízko vrcholu Velkého Inovce. Naštěstí se zelené značení konečně osamostatnilo a my se mohli chůzí spouštět strmým svahem dolů.

Pak jsme už jenom přemýšleli, jak vysvětlíme ostatním svůj omyl. Shodli jsme se nakonec na tom, že zdůvodníme naše bloudění hledáním případné alternativní výstupové trasy na předcházející již jednou dobytou kótu.

Ostatně vystoupat dvakrát během hodiny různými cestami na tentýž vrchol je samo o sobě obdivuhodné, říkali jsme si s úsměvem pro omluvu!

Následná cesta dolů po zelené bylo příjemná, ale poměrně dost dlouhá.

Procházeli jsme kolem zajímavého kamenného moře a vyšli na louce nad vsí Selcem, kde jsme domorodcům uzmuli nemálo vynikajících třešní. Opodál se pasoucí krásný hřebec nás uchvátil nejenom svou krásou, ale i ladným poklusem.

V samotném Selci před hostincem jsme se znovu většinově sešli a zvažovali spolu s dalšími přícházejícími další postup.

Mnozí z nás se pak opět pozvedli a zamířili k hradu Beckov  po pokračující zelené, která se před námi ale neustále dovedně ukrývala..

Naštěstí kdosi objevil její pokračování na rozsáhlé posečené louce a my dospěli v pálivém slunci okraje chladivého lesného porostu.

Naše skupinka držela i nadále pohromadě, hovor se stáčel hned k tomu, hned k něčemu jinému. Byl jsem průběžně informován se mnou jdoucími o blížícím se hradu, ten však mě už v tu dobu až tak moc nezajímal, měl jsem v mysli již jenom vidinu orosené sklenice pěnivého moku.

No ale když jsme vyšli po 25 kilometrech chůze poblíž Beckova, byl výhled na něj, jak se říká, pohledem pro Bohy.

Jeho masivnost, rozlehlost, a hlavně posazení na strmě čnějícím vápencovém bradle, byly nám všem odměnou po náročném předcházejícím pochodu.

Uvnitř hradebního komplexu jsme měli možnost pozorovat umění „středověkých" kovářů, v jiných místech se zase našemu zraku nabídl rytířský souboj.

Rozhled z hradeb do krajiny byl doslova impozantní. Bílé Karpaty byly vidět i bez dalekohledu jako na dlani, zdáli zase dávaly najevo typickým vzhledem svou přítomnost známé chladící věže Jaslovských Bohunic.

Po zhlédnutí útrob hradu jsme se jednotně sešli v hospůdce jménem „ U hladového čerta,"  kde jsme všichni v družném hovoru zhodnotili hezkými zážitky a nádhernou přírodou naplněný den.

Jen placení eury bylo pro některé z nás nezvyklým jevem.

Pak už jenom v autobusu připíjení těm, co ten den slavili svátek nebo narozeniny, a následný rozjezd domů.

Trasa zpět přes Strání proběhla bez problémů, stejně jako příjezd do Uherského Brodu.

Takže snad mluvím za všechny, když tvrdím, že takové dny jsou a jistě i budou hezkým obohacením života nás všech..

Jaromír Slavíček


01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111837
Týden: 338
Dnes: 36
  přihlásit poslední změna: 25.06. 2012 20:15:40