O čem si sněhové vločky povídaly...
„Kam, paní, dnes tak zhurta? Ale padám, padám za svým cílem, nemám stání. Tady nahoře to není k vydržení. Něco dole mně přitahuje, a taky je tu až příliš velká zima."
Já mám tytéž pocity. Jestli dovolíte, budu vás doprovázet.. Bude nám spolu postupně příjemněji, a snad i tepleji."
„Podívejte, paní, je nás kolem víc a více. A všechny směřujeme k matičce Zemi."
„Tak tak, nezbývá, než vám dát za pravdu!"
„Když se tak na vás dívám, paní, dnes vám to opravdu sluší. Ten sněhobílý šat, jiskřivá barva, křišťálový vzhled, doslova se vznášíte.
Kde jste tu krásu vzala? Asi vás to muselo hodně stát."
„Děkuji vám, paní, za uznání, k mé róbě stačilo trochu vodních par, teplota pod bodem mrazu a bylo to! A kompliment vám obratem vracím. I vám to dneska padne! Tak trochu se podobáme, vy jste ale přece jenom o něco mladší.
Víte, co vám ještě závidím? Tu vaši symetrií tvarů, jste opravdu krásná, doslova k zulíbání."
„Děkuji za vaše upřímná slova. Já zase na vás obdivuji, jak si držíte váhu." „Mýlíte se, nedávno jsem něco přibyla, ale jak se neustále pohybuji, tak váha jde dolů. Naštěstí! A hned to pociťuji, doslova ve vzduchu tančím."
„Podejte mně ruku, prosím! „Máte ji hodně studenou, nemáte něco s oběhem?"
„Máte pravdu, donedávna jsem kroužila ve spirále, ale dnes to se mnou jde rychle dolů, nerada to přiznávám.
Podívejte, blížíme se k cíli! Pěkná krajina, což o to, ale ten kouř z komínů se mně vůbec nelíbí."
„Musím s vámi souhlasit, ušpiníme se, přijdeme obě o svůj krásný šat. A co na to řekne pak naše okolí?"
„Nebylo nám tam nahoře nakonec přece jenom lépe? Čistý vzduch, nad námi modrá obloha, kdežto nyní, první šediny, no darmo mluvit.
Nevidím naši budoucnost vůbec růžově."
„No, paní, všechno má svůj konec a my rozhodně nebudeme výjimkou.
Každý život skončí, i ten náš!"
„A co z nás zbude, paní? Jen kapka vzpomínek, ale i ta časem se ztratí v nenávratnu!
A budeme ještě rády vzpomínat na naše mládí. Na dobu, kdy jsem měly hlavu v oblacích a nedělaly si starosti s tím, co nás čeká."
„Nebuďte, paní, zase tak pesimistická! Po nás přijdou další generace!"
„Přijdou, přijdou, jistě, ale do jakých poměrů, ptám se?
Vždyť je to tady dole horší a horší, ani se ty mladší kolegyně neumí chovat. Nepozdraví, když letí kolem.
Rozplývají se, když nás potkají, ale kloudná řeč s nimi není!"
„A znáte snad nějaké řešení?"
„Já bych je poslala k zaškolení do vysokých hor. Tam je podmínky naučí, jak se chovat ke starším. S nikým se tam nemazlí.A pak ať přijdou mezi nás dolů!"
„Myslíte, že opravdu přijdou?
Co když se jim tam nahoře tak zalíbí, že už je tady dole moc neuvidíme?"
„To je jejich problém. Mají svůj vlastní rozum, ale když vidím ty poměry na zemském povrchu, tak bych se jim ani moc nedivila."
„Paní, jsme dole! Držme se, jinak to s námi špatně skončí!"
„Pravda, pravdoucí. Tak nashle, doufám, že se zítra ještě uvidíme!"
Jaromír Slavíček