Rozloučení s kolegou

Smutné okamžiky

 

Kráčel jsem městem a tradičně zastavil u skřínky s vyvěšenými smutečními oznámeními. Bleskově jsem v nich zaregistroval známé jméno, no vždyť umřel Laďa Urbánek.

Tak už není mezi námi, má to za sebou, prolétlo mně hlavou.

Nebyl jsem ale až tak překvapen, věděl jsem totiž už řadu měsíců, že na tom není zdravotně dobře.

Takže jeho utrpení skončilo, a to v požehnaném věku 80 let.

Vzpomínám si na začátek sedmdesátých let, když jsem jako učitelský elév přišel na školu, ve které mně bylo přiděleno místo v kabinetě biologie.

Uvítal mě v něm drobný muž s pohotovým, bystrým úsudkem, a s nezbytným úsměvem ve tváři.

Docela jsme si celá ta dlouhá léta učitelského soužití rozuměli.

Jen kdyby nebylo toho jeho kouření.

Stal jsem se tím pádem pasivním kuřákem, ale to nám vůbec nebránilo v časté vzájemné konverzaci s následnými úsměvnými pointami.

Přispíval mně radou, byla s ním, jak výše naznačuji, nejednou legrace.

A co jsem s ním zažil mimo školu, no to by bylo na dlouhé povídání.

Spoustu legrace jsme si užili na chmelových brigádách, ale také třeba na zahraničním zájezdu v Holandsku.

Byli jsme tehdy ubytováni u protestantského kněze s vybavením jeho usedlosti více jak skromným.

Rovněž jídelníček hostitele zaváněl hladomorem, ale Laďa všechno bral s jeho typickým humorem.

Bylo tam tehdy větrno a velmi chladno. Holt, duben u Atlantiku asi nebývá jiný.

Ale zpátky ke kolegovi!

Jeho trefné poznámky na školní dění byly mně i ostatním učitelům dobře známé.

I u žáků byl oblíben, mohu to s plným svědomím potvrdit.

Po jeho odchodu do důchodu jsem ho už příliš často neviděl. Sem tam jsem ho potkával při cestě do obchodu, buď samotného, nebo s jeho paní.

Kdysi jsem si při setkání s ním na něco stěžoval. Odpověděl mně podle mého očekávání:

„Bude hůř, Járo, bude hůř“.

Měl pravdu.

A v pondělí jsme se s ním loučili naposled.

Před klášterním kostelem stálo několik do smutečního oděných kolegů. Hovor uvnitř tohoto hloučku v pochmurném dni vázl.

O čem také mluvit?

Vešli jsme dovnitř kostela, usedli, a záhy započala smuteční liturgie.

Vzhlížel jsem na klenbu chrámu a vzpomínal na svého bývalého kolegu.

Zbystřil jsem pozornost, když  byl v závěru obřadu čten jeho životopis.

I když jsem s profesorem Urbánkem sdílel léta společného pracovního procesu, ne všechno jsem o něm věděl…

Obřad skončil, kolegové vynášeli rakev k pohřebnímu vozu.

My ostatní šli mlčky v zástupu za nimi…

Venku jsme postávali a čekali na vyjádření soustrasti pozůstalým.

Naklonil jsem se k Ivošovi, synovi zesnulého

„Upřímnou soustrast, Ivošu“ vyslovil jsem tradiční formulku a podával mu ruku.

„Ale byla s ním sranda,“ dodatečně jsem hlesl..

Ivoš se usmál…

I v takových smutných okamžicích lze na chvilinku zahnat smutek…

 

Skončil život jednoho z nás, život sympatického člověka.

Budu na něho i nadále s povděkem vzpomínat.

 

Jaromír Slavíček

Smutné okamžiky

Kráčel jsem městem a tradičně zastavil u skřínky s vyvěšenými smutečními oznámeními. Bleskově jsem v nich zaregistroval známé jméno, no vždyť umřel Laďa Urbánek.

Tak už není mezi námi, má to za sebou, prolétlo mně hlavou.

Nebyl jsem ale až tak překvapen, věděl jsem totiž už řadu měsíců, že na tom není zdravotně dobře.

Takže jeho utrpení skončilo, a to v požehnaném věku 80 let.

Vzpomínám si na začátek sedmdesátých let, když jsem jako učitelský elév přišel na školu, ve které mně bylo přiděleno místo v kabinetě biologie.

Uvítal mě v něm drobný muž s pohotovým, bystrým úsudkem, a s nezbytným úsměvem ve tváři.

Docela jsme si celá ta dlouhá léta učitelského soužití rozuměli.

Jen kdyby nebylo toho jeho kouření.

Stal jsem se tím pádem pasivním kuřákem, ale to nám vůbec nebránilo v časté vzájemné konverzaci s následnými úsměvnými pointami.

Přispíval mně radou, byla s ním, jak výše naznačuji, nejednou legrace.

A co jsem s ním zažil mimo školu, no to by bylo na dlouhé povídání.

Spoustu legrace jsme si užili na chmelových brigádách, ale také třeba na zahraničním zájezdu v Holandsku.

Byli jsme tehdy ubytováni u protestantského kněze s vybavením jeho usedlosti více jak skromným.

Rovněž jídelníček hostitele zaváněl hladomorem, ale Laďa všechno bral s jeho typickým humorem.

Bylo tam tehdy větrno a velmi chladno. Holt, duben u Atlantiku asi nebývá jiný.

Ale zpátky ke kolegovi!

Jeho trefné poznámky na školní dění byly mně i ostatním učitelům dobře známé.

I u žáků byl oblíben, mohu to s plným svědomím potvrdit.

Po jeho odchodu do důchodu jsem ho už příliš často neviděl. Sem tam jsem ho potkával při cestě do obchodu, buď samotného, nebo s jeho paní.

Kdysi jsem si při setkání s ním na něco stěžoval. Odpověděl mně podle mého očekávání:

„Bude hůř, Járo, bude hůř".

Měl pravdu.

A v pondělí jsme se s ním loučili naposled.

Před klášterním kostelem stálo několik do smutečního oděných kolegů. Hovor uvnitř tohoto hloučku v pochmurném dni vázl.

O čem také mluvit?

Vešli jsme dovnitř kostela, usedli, a záhy započala smuteční liturgie.

Vzhlížel jsem na klenbu chrámu a vzpomínal na svého bývalého kolegu.

Zbystřil jsem pozornost, když  byl v závěru obřadu čten jeho životopis.

I když jsem s profesorem Urbánkem sdílel léta společného pracovního procesu, ne všechno jsem o něm věděl...

Obřad skončil, kolegové vynášeli rakev k pohřebnímu vozu.

My ostatní šli mlčky v zástupu za nimi...

Venku jsme postávali a čekali na vyjádření soustrasti pozůstalým.

Naklonil jsem se k Ivošovi, synovi zesnulého

„Upřímnou soustrast, Ivošu" vyslovil jsem tradiční formulku a podával mu ruku.

„Ale byla s ním sranda," dodatečně jsem hlesl..

Ivoš se usmál...

I v takových smutných okamžicích lze na chvilinku zahnat smutek...

Skončil život jednoho z nás, život sympatického člověka.

Budu na něho i nadále s povděkem vzpomínat.

Jaromír Slavíček

01.09. 2024 10:54:06
24.10. 2022 09:28:28
Návštěvy
Celkem: 193357
Týden: 707
Dnes: 47
  přihlásit poslední změna: 01.09. 2013 07:11:21