Rozhovor řek

Dvě holky – Vltava a Morava si volají mobilem přes Českomoravskou vysočinu.

„Jak se holka máš, no povídej Vltavo!"

„No přece snad nejsi slepá. Nevidíš co se se mnou děje? Nevím, kam mám dřív své břehy složit.  Navíc mě pořád pomlouvají v tisku a televizi. Už je mně to, fakt, nepříjemné".

„No tak se trochu zklidni, dopřej si oddechu!"

„Copak můžu?

Každou chvilku otravuje nějaká návštěva, kamarádky mně pořád něco nosí.

Prý to dostaly seshora.

Včera byla u mě Lužnice, pak zvonila Sázava, teď zase Berounka vyhrožuje návštěvou.

Mám se prý na co těšit.

Ty přítelkyně jsou opravdu hrozné. Kdyby alespoň daly předem vědět, kdy zaklepají na moje břehy.

Taky už nevím, kam ty jejich mokré dary přírody mám ukládat. Všude už mám plno.

Přes den musím ještě seběhnout do Prahy, tam bude zase na mě zvědavo lidí.

Znám je dobře, budou mě pomlouvat, ale ještě nedávno jsem jim byla dobrá, asi netušili, co jsem zač".

„A co ty, Moravo, jak ty žiješ?"

„Díky za optání. Vcelku v klidu.. Někdy si i schrupnu.

Nedávno za mnou byla Bečva, v klidu jsme si popovídaly a měly věru o čem.

Prý kanál Dunaj – Labe. Přes moji hladinu se zelení kolem. To se mně snad jenom zdá.

Ještě že mám dcerunky Olšavu  s Dřevnicí, ty mně dělají radost.

Moc toho sice do mé domácnosti nepřinesou, ale lidé na  ně v těchto dnech pějí chválu.

Občas se i sluní, kdo by to tomu mládí nepřál".

„Poslyš, Vltavo, nepřebrala jsi trochu v poslední době? Zdáš se mně být v těchto dnech taková nějaká divná. Kam přijdeš, tam je o „vzruší" postaráno.

I Labe si na tebe stěžuje.

Klídek, klídek! Co máš z těch mračen, rozplynou se a zase bude dobře, stav se také na Orlíku a na Slapech, pokecej s nimi, nespěchej!.

Co z toho uspěchaného života máš, Vltavo?"

„Máš pravdu, Moravo.

Ale ty jsi také vypěnila v tom roce 1997, jenom si vzpomeň! Hradiště pod vodou, v Ostrožské Nové Vsi tě také bylo plno. Roztočila jsi to tam tehdy hodně".

„Ale tak nechme vzájemných výčitek, Vltavo!

Shodneme se v jednom. Lidé se bez nás neobejdou. Ale jak nás chytne rapl, pak politují a dívají se na nás s obavami.

To jsou, holt, lidé. Nevědí co chtějí.

Voda je náš živel, jednou jí máme po kolena, jindy zase nad hlavu.

V létě zase budou ti človíčci křičet, že jsme líné, že se sotva vlečeme...

Nikdy se jim nastálo nezavděčíme, to si piš!"

Jaromír Slavíček

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111836
Týden: 337
Dnes: 35
  přihlásit poslední změna: 04.06. 2013 09:54:19