Rostou nebo ne?

Tak rostou nebo ne?

Přece není možné, aby houby pořád nerostly, jak se zmiňuje tisk. Copak si letos dávají na čas, nebo snad mají dovolenou? Vždyť dešťových srážek bylo v našem kraji poměrně relativní dostatek, teploty přiměřené červencovým dnům , tak co se to vlastně v přírodě děje?

Je ovšem taktéž pravdou, že v minulých týdnech přece jenom docházelo ke značným teplotním výkyvům. Možná tady bude důvodově ten „zakopaný pes.

Tak teda nevím. No, mám ale asi jako každý houbař v lese svá „tajná místa", tak se přesvědčím o stavu věcí, říkám si, a jednoho krásného pozdního rána se vydávám do lesních tišin. Beru si vyšší boty, nezapomenu přirozeně na repelent proti klíšťatům, i když jsem slyšel, že se mu tito nebezpeční drobní členovci občas jenom vysmívají.

A už vyjíždím... Na okraji lesa zanechávám auto a čekají mě dva kilometry cesty bahnitým terénem. V  duchu už vidím svou tašku naplněnou hřiby praváky a docela si dovedu představit po svém návratu domů vonící večerní smaženici, takže nějaké ty zablácené boty pohledově snad oželím. Zanedlouho vcházím do svých pečlivě utajovaných lokalit.

Pohrdavě se dívám na sporadicky se mým očím nabízející holubinky, snad trávozelené nebo nazelenalé... Vím, jsou jedlé, ale já přicházím přece za něčím lepším. Rozhlížím se i nadále zvědavě kolem sebe a pomalu již preventivě rozevírám kapesní nůž. Bude mně taška tím co najdu stačit, kladu si v mysli otázku? Jdu a jdu.

Tak už se, hrome hříbky ukažte! Asi budou výskytem o kousek dál a ještě jim odpouštím. Těch pár set metrů chůze mně snad neublíží... Vidím prvního suchohříbka, ale ten nemůže zastavit mé kroky a přinutit mě ke sklonění k němu. Hřiby pravé, dubové, jsou přece jenom „perlami" lesa, většina houbařů bude se mnou jistě souhlasit, i když „fajnšmekři" si lépe pochutnají třeba na ryzci pravém.

Takový ale „pravák," silný jak mužská pěst, uložený v mechovém polštáři, je houbou, kterou by měl člověk několikrát s úctou obejít, někdy i vyfotit, a pak teprve ji opatrně odříznout při bázi třeně a vložit do své plátěné tašky. Moje myšlenky se vsakují do mých pohledů, ale pořád nic kloudného v podrostu křovin  nevidím.

Jakési čechratky se sice krčí kousek ode mne pod stromy, o něco dál se mému pohledu zase předvádí  vysokým šupinatým kloboukem obstarožní bedla, ale ne a ne najít ty své"chuťovky." Což o to, procházka lesem je sama o sobě nádherným zážitkem, ale já jsem tady přece za jiným cílem. Že by mně moje místo někdo objevil a vysbíral. Schválně chodím do lesa před víkendem, který tradičně plní lesy sběrači hub.

Nedávno byl rovněž úplněk, po kterém mají houby podle pověry růst především, začátek července byl, jak jsem již uvedl, dostatečně vlhký, a tak setsakramentsky, kam se schovali ti hříbkoví „junáci?" Jdu a jdu další  stovky metrů. Stejný obraz. Sem tam  nějaká lupenatá houba, opět možná i jedlá, ale já hledám hřiby pravé, dubové.

Začínám být už trochu netrpělivý a také poněkud unavený. Měl bych, hrome, rovněž vědět, že na houby se chodí brzy ráno, často ještě před rozbřeskem  a ne až po deváté... Náhle se přede mnou znenadání objevuje srna. Snad 20-30 metrů vzdálená ode mne. Instinktivně zastavuji a zadržuji dech. I ona si mně prohlíží svýma krásnýma mandlovýma očima snad desítky vteřin. Co si ta srnečka v tuto chvíli asi myslí? Má mě za myslivce?

Stojíme oba nehnuti, každý z nás se svými myšlenkami. Ona patrně trne obavami z nezvaného hosta jejího lesa, já se zase kochám jejím skvostným vzhledem a bojím se pohnout, abych ji nevyplašil. Po chvíli vzájemných rozpaků se ona přece jenom obrací a ladným krokem odbíhá do lesních houštin. A já znovu propátrávám lesní půdu. Že by přece jenom, tady, tady, ano je to hřib pravý, ale je v pokročilejším věku a pravděpodobně již rovněž bez většího užitku. Tedy pro mě, pro les má, i když je starý, nadále značný význam. Pro jistotu ho naříznu a potvrdím si tak svoji domněnku, je plný červíků... Ještě půlhodinku chodím sem a tam a pomalu přicházím o naději nalézt to, pro co jsem vážil relativně dlouhou cestu.

Ztrácím naději každým dalším svým krokem. Tak alespoň, že je všude kolem mě  ta oživující a energií nabíjející zeleň, doprovázená zpěvem ptačích opeřenců, které však spatřuji jen výjimečně.
Vzpomněl jsem si na suchohřib v začátku mého hledání, co se tak  pro něj vrátit? Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. Kdyby aspoň byly dva. Na polévku by to možná stačilo. Zamítám ale tuto ideu, jít  po stejné trase zpátky se mně už nechce. Takže, nedá se nic dělat, jak se zdá, opravdu nerostou, ale třeba se to brzy změní, houby bývají hodně náladové... Každou chvilku v novinách čtu, že od Salaše nosí lidé plné košíky hub, no a u nás, Uherskobrodsku, pořád nic. To přece není spravedlivé! Mrzutě a zamyšleně se loudám zpátky k autu, holt ztracený půlden. Ačkoliv, vracím se ještě vzpomínkou k dnešnímu jedinečnému zážitku, to setkání se srnou za  trmácení lesem rozhodně stálo!

Jaromír Slavíček


01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111836
Týden: 337
Dnes: 35
  přihlásit poslední změna: 14.02. 2013 18:09:18