Rostou! Konečně!
Za hledáním hub jsem na Mikulčin vrch ale nejel, více mě lákaly rozhledy od Chaty na Vyškovci, která se dříve jmenovala Valmont. Na uvedené chatě jsem si dal výborného španělského ptáčka s bramborovou přílohou a dal se neprodleně do focení. Výhledy do krajiny na Vyškovci totiž patří k nejkrásnějším, které znám.
Nejenom na protější Kykulu a Machnač, ležící přímo na hranici, ale také na blízké Slovensko. Na jihu se zřetelně proti obloze rýsoval Povážský Inovec, na východě za Žítkovou zase horenka Chabová. Byla co by kamenem dohodil. Mimochodem na Žítkové byla od místa mého focení k rozpoznání i usedlost žítkovské bohyně.
V dáli jsem pak snadno identifikoval skalnatý Vršatec. V tomtéž směru, ovšem o něco dále, se dal vypozorovat Kĺak, Strážov i některé další vrcholy slovenských Západních Karpat.
A pohled dolů, tedy na samotný Vyškovec s okolím, byl pro mě dojmem vpravdě nezapomenutelným. Remízky, rozhozené samoty, kolem lesy, slunce na obloze, tak nějak asi vypadá ráj.
Ano vím, v zimě a za špatných povětrnostních podmínek to tady mají obyvatelé těžké. Návštěvník si musí prostě vyhlédnout správnou dobu k návštěvě těchto míst. Od „Valmontu“ jsem se vydal směrem ke Starému Hrozenkovu.
Jen tak letmo jsem z lesní cesty odbočoval do nitra lesa. Proč? No přece podle tisku se v posledních dnech nosily z Bílých Karpat i Chřibů plné košíky pravíků. Říkal jsem si, aspoň jeden,dva kousky těchto hub by se mně do batohu také hodily. Ale kde nic, tu nic. Les byl vysušený jako troud. Divné. Copak nepršelo před několika dny?
Zadumám jsem se vracel zpátky na lesní cestu. O něco později se mému zraku pod jedním ze smrčků zjevila hlavička malé muchomůrky červené. Zbystřil jsem pozornost. Když roste tento druh muchomůrek, pravíci nebývají daleko.
Ale pořád nic, oči jsem si mohl vyhledět. V tu chvíli jsem si vzpomněl na radu houbařů, profesionálů. „Hledejte hřiby ne uvnitř lesa, ale na jeho okraji!“
Začal jsem si tedy pečlivě prohlížet mladou smrčinu při okraji lesní stezky. A tu zčista jasna jsem zrakem objevil první hříbek. Byl svěží, doslova se na mě jeho klobouček usmíval. Hned jsem si ho vyfotil.
A jen tak mimoděk se porozhlédl kolem. To, co jsem uviděl, na to už asi nikdy nezapomenu. Na ploše velikosti školní učebny bylo v husté smrčině ke spatření na tucet hřibů, jeden větší druhého, některé velikosti dětské hlavy.
Nelžu ani v nejmenším. Musel jsem batoh zbavit všeho, co bylo uvnitř. Trička, svačiny, repelentu, ale i tak jsem během několika minut měl batoh plný ukázkových hřibů. V jednu chvíli, to mně nikdo neuvěří, jsem smrčinový porost prosil, aby mně už další klobouky hřibů neukazoval. Neměl bych je kam dávat.
Smrčinu jsem raději opustil a obtěžkán nalezeným nasměroval své kroky k nepříliš vzdálené autobusové zastávce. Ta dvě předpokládaná kila hřibů jsem na zádech docela pociťoval.
Při zpáteční cestě jsem neodolal a vyfotil si osamoceně rostoucí muchomůrku červenou. Byla krásná, na Sibiři z ní dělají šamani opojný nápoj, i když je jedovatá. Takže hřiby rostou. Jejich podhoubí bylo v létě prohřáto až až, čekalo jenom na kapky deště.
Místně se dočkalo.
My také!