Role vysvědčení

Vysvědčení

Jako každý rok, i letos se přiblížil závěr školního roku. Děti, respektive studenti, jsou již méně soustředěni na vyučovací proces, probíhají výlety, a ti všichni mladí se čím dál tím více upírají své myšlenky k blížícím se prázdninám.

Oficiálně se školní rok zakončuje vydáváním vysvědčení. Většina školáků, zejména těch nejmenších, se  docela těší na okamžik, kdy si je paní učitelka zavolá  ke svému stolku, několika slovy zhodnotí celoroční výkon studentíka a předá do jeho rukou dokument se slovně vyjádřenými známkami jednotlivých předmětů.

Vím, popisuji samozřejmé, ale teprve po příchodů domů se začnou odehrávat situace, které se liší navzájem dost podstatným způsobem. Jedničkáři se pochválí, eventuálně i pohladí, a je jim předán či slíben odpovídající dárek. Pominu skutečnost, že v současné době jsou někdy dárky spíše velkolepými dary, které nemusí po výchovné stránce naplnit svůj cíl.

Co ale s těmi, kteří přinášejí domů trojky, čtyřky?

Člověku je líto hlavně těch malých ratolestí, neboť ti zakouší v okamžicích po příchodu domů nemalá příkoří. Třesoucí se rukou, dívaje se vzhůru do očí rodičů , předávají svá vysvědčení do rukou rodičů a čekají na jejich reakci. Vzápětí je jim vyčítána nedbalost, lenost, povrchnost a další poklesky.

Někteří rodiče jako kdyby nebrali v potaz určité skutečnosti a postupují zcela iracionálně.

V pozadí jejich konání je zřejmá nemalá ctižádost řady z nich, přičemž vzniklou situaci vnímají značně zjednodušeně, řekněme jednostranně.

Místo, aby povzbudili „viníka" slovy „Nevadí, musíš příště přidat, bude určitě lépe!" tak ho zahrnou záplavou výčitek, někdy přímo vyhrůžek, a tím ještě více tyto obtížné chvíle zkomplikují.

V mnoha případech se přitom studenti snaží, vyvíjejí nemalé studijní úsilí, a přesto se jim očekávanými výsledky vždy nedaří.

Jinými slovy, jsou prostě žáci, a není jich rozhodně málo, kteří ač prokazatelně usilují podat co nejlepší výkon,  prostě nezvládají studijní nároky na ně kladené.

Jaké tedy mohou být příčiny tohoto neutěšeného a kritizovaného stavu?

Ti z rodičů, co alespoň někdy slyšeli o genetice jako vědního oboru, jistě vědí, že úspěšnost studia je dána kromě pracovitosti a cílevědomosti žáka i jeho genetickou výbavou, ano, tedy vlohami zděděnými po předcích.

Možná by nebylo na škodu, kdyby si rodiče zavzpomínali na své studijní výsledky v dobách svého mládí!

Nadání, talent a vůbec inteligence jsou v určité míře dědičnou záležitostí. Uvádí se hodnoty mezi 30 či 50 % dědivosti, což dokládají i příslušné odborné studie.

Takže je mnohým shůry dáno, zdědili geny, které nepopiratelně mají vliv na jejich prospěch.

Hovoří se v této souvislosti o inteligenci matematické, výtvarné, hudební, jazykové atd. Ale pokud někdo nemá často zmiňované vlohy pro matematiku, může se přece prosadit v životě v jiných intelektuálních činnostech anebo i v manuálních oborech.

Není tedy třeba ihned „sekýrovat" potomka za špatné studijní výsledky a lámat nad ním hůl, nýbrž je nutno ho motivovat, změnit jeho přípravu a perspektivně se pokusit vyhledat takové předpoklady pro činnost, ve které úspěšný bude.

Ty by měl i nadále rozvíjet s nadějí, že se stanou základem jeho životního povolání, které ho bude v plné míře pracovně uspokojovat.

Samozřejmě zprvu je třeba najít způsob, jak se vylepšit v předmětech, kde „bota tlačí", ale současně je velmi důležité snažit se „vyhmátnout" u potomka vlohy nadání pro obor, který se stane jeho životní náplní.

Ostatně poněkud horší prospěch nemusí být katastrofou, je všeobecně známo, že mnozí studenti na škole svými výsledky„průměrní" to dotáhli svou životní kariérou podstatně dále jak mnozí premianti.

Špatné známky přirozeně nejsou vítané, ale pakliže za nimi stojí úsilí o zlepšení, buďme tolerantní! Vše je relativní. U handicapovaných dětí dokonce i ty vyloženě špatné známky za určitých okolností mohou být docela přijatelné.

Žijeme v době, ve které se neúspěch neodpouští anebo jen velice obtížně. Tato doba přeje silným, průbojným, prostě těm, kteří znají svůj cíl  a cílevědomě za ním směřují.

To by ale nemělo znamenat, že nebudeme pozitivně vnímat úsilí těch, jejichž cesta životem není a možná nebude snadná!

Pamatujme si, že i relativní neúspěch nejenom může, ale doslova musí být podnětem pro hledání cesty,  která by měla vést i k nalezení prostoru, ve kterém bude mladý člověk v životě úspěšný!

Mgr. Jaromír Slavíček