Rodinný autobus

„Rodinný“ autobus

O sympatickém vláčku motoráčku jsem psal ve své publikaci o Vlárské dráze. Ale ta pohoda v něm přítomná platí i o autobusech.

Ale pozor! Pouze o některých.

Jedním z nich je autobus, každodenně mířící z Bojkovic do Vyškovce, konkrétně na koncovou zastávku,  známou Hribovňu.

Zejména silniční  úsek  mezi Rasovou a Hribovňou má ukázkově romantický ráz, samotný autokar se pak vyznačuje doslova rodinnou atmosférou.

U motorestu do něho většinou nasedá jen pár „kopaničářek“ a chatařek, obtížených taškami

z nákupů, sem tam nějaký houbař s košíkem, někdy mladí turisté.

A často i já, abych nezapomněl.

Již při nedávném do něho nastupování jsem se na schůdcích ptal řidiče, jestli by mě „nevyhodil“ mimo zastávku u Valmontu, přejmenovaného na

Chatu na Vyškovci.

Odpověděl: „V žádném případě“.

Pomyslel jsem si, nu což, předpisy jsou předpisy. Mezi zastávkami se nevystupuje. Po krátkém odmlčení řidič pokračoval:

„U Valmontu Vás nevyhodím, bylo by se mnou zavedeno trestní řízení za fyzické napadení. Přišel bych o práci.

Ale zastavím vám na požadovaném místě, samozřejmě“.

Ženy ve voze se rozesmály, já také.

A tak jsme vyjeli.

Už u Kopánek můj zrak obdařily nádherné výhledy na Uherskobrodsko. To se musí vidět, popsat se ty pocity prostě nedají.

U chaty Lopata jsem stočil hlavu zase doleva. Čekaly mě obdobné výhledy, tentokrát na Žítkovou, Beskydy a slovenské hory.

U Myšačky tomu bylo nastejno, avšak ještě z většího nadhledu.

A co teprve po mém „vyhození“ u Valmontu, pořád používám staré pojmenování.

Pohled dolů do Vyškovce, na Kykulu a Machnáč, Povážský Inovec, v dáli pak Vršatec, Klak a někdy

i Martinské hole.

No pohádka!

Pár stovek metrů odtud leží usedlost, kde kdysi odpočíval i Gérard Depardieu po svých náročných filmových rolích.

Při včerejší zpáteční cestě jsem do autobusu nasedal na Hribovni, již uvedené zastávce s příznačným názvem.

Na zádech jsem totiž měl batoh naplněný velkými praváky, neboť mám svoje místa.

Nelžu.

V houbařské metropoli Salaši by mně záviděli. V autobusu jsem seděl pouze já a jedna mladá paní s dítětem. Pak ještě na podlaze u prostředních dveří pes.

Velký, černě zbarvený.

Způsobně seděl u schůdků uprostřed vozidla a s vyplazeným jazykem mě pozoroval. Zcela osamocen.

Paní se k němu nehlásila.

Rozjeli jsme se dolů směrem k Rasové. Po cestě nikdo další nenastupoval ani nevystupoval. Pod Trojákem však autobus přibrzdil a zastavil.

Mimo zastávku, tam jak stojí ta vyřezávaná, veliká dřevěná socha. Říkám si, asi nějaký známý řidiče chce nastoupit.

Nestalo se tak, dveře se otevřely a z vozu obřadně vystoupil „náš“ pes.

Dveře se za ním opět zavřely a my pokračovali v jízdě.

Otevřel jsem ústa překvapením.

Že by černý pasažér?

Na Rasové jsem poprosil řidiče o vysvětlení.

„Jak to, že pes věděl, kde a kdy má vystoupit?“

„No, jeho pán si kdesi zapomněl tašku, a tak se pro ni musel vrátit. Svého psa poslal k domovu napřed.

To zvíře se tady vyzná“.

Pootevřená ústa mně zůstala.

Jak říkám, „rodinný“ autobus.

Asi stačí zamávat rukou a řidič poutníkovi zastaví.

Jaký je to rozdíl od mezinárodních, navoněných autobusů s řidiči v bílých rukavicích a málem v livreji.

A závěr?

Jednoznačný!

Jsem na základě popisovaného přesvědčen, že v polozapomenutých koutech našeho krásného kraje jsou vztahy mezi lidmi daleko lepší nežli tam, kde se již byznys ujal vlády…