„Rodinný“ autobus
O sympatickém vláčku motoráčku jsem psal ve své publikaci o Vlárské dráze. Ale ta pohoda v něm přítomná platí i o autobusech.
Ale pozor! Pouze o některých.
Jedním z nich je autobus, každodenně mířící z Bojkovic do Vyškovce, konkrétně na koncovou zastávku, známou Hribovňu.
Zejména silniční úsek mezi Rasovou a Hribovňou má ukázkově romantický ráz, samotný autokar se pak vyznačuje doslova rodinnou atmosférou.
U motorestu do něho většinou nasedá jen pár „kopaničářek“ a chatařek, obtížených taškami
z nákupů, sem tam nějaký houbař s košíkem, někdy mladí turisté.
A často i já, abych nezapomněl.
Již při nedávném do něho nastupování jsem se na schůdcích ptal řidiče, jestli by mě „nevyhodil“ mimo zastávku u Valmontu, přejmenovaného na
Chatu na Vyškovci.
Odpověděl: „V žádném případě“.
Pomyslel jsem si, nu což, předpisy jsou předpisy. Mezi zastávkami se nevystupuje. Po krátkém odmlčení řidič pokračoval:
„U Valmontu Vás nevyhodím, bylo by se mnou zavedeno trestní řízení za fyzické napadení. Přišel bych o práci.
Ale zastavím vám na požadovaném místě, samozřejmě“.
Ženy ve voze se rozesmály, já také.
A tak jsme vyjeli.
Už u Kopánek můj zrak obdařily nádherné výhledy na Uherskobrodsko. To se musí vidět, popsat se ty pocity prostě nedají.
U chaty Lopata jsem stočil hlavu zase doleva. Čekaly mě obdobné výhledy, tentokrát na Žítkovou, Beskydy a slovenské hory.
U Myšačky tomu bylo nastejno, avšak ještě z většího nadhledu.
A co teprve po mém „vyhození“ u Valmontu, pořád používám staré pojmenování.
Pohled dolů do Vyškovce, na Kykulu a Machnáč, Povážský Inovec, v dáli pak Vršatec, Klak a někdy
i Martinské hole.
No pohádka!
Pár stovek metrů odtud leží usedlost, kde kdysi odpočíval i Gérard Depardieu po svých náročných filmových rolích.
Při včerejší zpáteční cestě jsem do autobusu nasedal na Hribovni, již uvedené zastávce s příznačným názvem.
Na zádech jsem totiž měl batoh naplněný velkými praváky, neboť mám svoje místa.
Nelžu.
V houbařské metropoli Salaši by mně záviděli. V autobusu jsem seděl pouze já a jedna mladá paní s dítětem. Pak ještě na podlaze u prostředních dveří pes.
Velký, černě zbarvený.
Způsobně seděl u schůdků uprostřed vozidla a s vyplazeným jazykem mě pozoroval. Zcela osamocen.
Paní se k němu nehlásila.
Rozjeli jsme se dolů směrem k Rasové. Po cestě nikdo další nenastupoval ani nevystupoval. Pod Trojákem však autobus přibrzdil a zastavil.
Mimo zastávku, tam jak stojí ta vyřezávaná, veliká dřevěná socha. Říkám si, asi nějaký známý řidiče chce nastoupit.
Nestalo se tak, dveře se otevřely a z vozu obřadně vystoupil „náš“ pes.
Dveře se za ním opět zavřely a my pokračovali v jízdě.
Otevřel jsem ústa překvapením.
Že by černý pasažér?
Na Rasové jsem poprosil řidiče o vysvětlení.
„Jak to, že pes věděl, kde a kdy má vystoupit?“
„No, jeho pán si kdesi zapomněl tašku, a tak se pro ni musel vrátit. Svého psa poslal k domovu napřed.
To zvíře se tady vyzná“.
Pootevřená ústa mně zůstala.
Jak říkám, „rodinný“ autobus.
Asi stačí zamávat rukou a řidič poutníkovi zastaví.
Jaký je to rozdíl od mezinárodních, navoněných autobusů s řidiči v bílých rukavicích a málem v livreji.
A závěr?
Jednoznačný!
Jsem na základě popisovaného přesvědčen, že v polozapomenutých koutech našeho krásného kraje jsou vztahy mezi lidmi daleko lepší nežli tam, kde se již byznys ujal vlády…