Ptačí tragedie

Ptačí tragédie

Je jaro, všude trylkují ptáci, příroda je opravdu k zulíbání.

Již v dubnu jsem se rozhodl, poněkud, já vím, opožděně, že zařídím ubytování  párečku ptáků u sebe na zahradě. Ptačí budky se mají umisťovat ve vhodných prostorách již na podzim, aby si je ptáci mohli obhlédnout, a už proto jsem si iluse o uhnízdění nějakých opeřenců nedělal.

K mému překvapení se však v polovině aprílového měsíce v budce usídlila dvojice sýkorek modřinek. Nejsou to příliš vzácní ptáčci, ale jsou milí, velmi čiperní, a tak jsem pochopitelně byl docela rád.

Nějakou dobu se zařizovali v novém bytě, nosili do něho chomáčky mechu a peříček, no a pak se samička dala do snášení a vysedávání  drobných vajíček. Sameček ji pečlivě, zejména pak z rána, ale i večera krmil přineseným hmyzem a pavouky…

Posléze, po vylíhnutí mláďat, se oba rodičové mohli ulítat za potravou pro mladé. Těšil jsem se na první výlet mláďat z budky, ale současně měl i jisté obavy.

Jeden den jsem totiž uviděl sedět pod ptačí garsonkou bílou kočku, jelikož ale budka byla zavěšena na drátě, posléze se šelma vzdala svého nekalého úmyslu a já měl dojem, že mám vyhráno.

Když tu v jeden podvečer, jsem nemohl při pohledu na budku uvěřit svým očím. Otvor do ní, podle předpisu pro sýkory 3,2 cm veliký, byl snad dvojnásob veliký a navíc roztřískaný na všechny strany.

Pachatel se objevil záhy. Strakapoud velký. Nádherný to pták, ale co naplat. Mimojité známý plenitel hnízd. Vyvléká občas z cizích hnízd ještě neochmýřená mláďata za účelem svého konsumu. Srdce se mně v hrudi zastavilo.. Veškerá péče ptačích rodičů asi přišla nazmar, v duchu jsem konstatoval. Kolik mláďat tam asi zůstalo, kladl jsem si smutnou otázku.

Pokusil jsem se zachránit předpokládaná zbývající mláďata. Otvor jsem téměř už za tmy zmenšil přilepením malé podkůvky pomocí vteřinového lepidla, leč strakapoud se brzy ráno také nevzdal. Jedním klovem podkůvku sundal. Byl jsem zoufalý.

Naštěstí mě napadlo ještě jedno řešení, použil jsem starou DVD, upravil její otvor, obalil leukoplastí, aby její lesk neodrazoval samotné sýkorky, přilepil….a byl pokoj. Strakapoud přiletěl, několikrát neúspěšně klovl do nepoddajné hmoty, pak znechuceně odletěl a už se nevrátil.

Snad tam alespoň nějaká mláďata zůstala, dával jsem si naději.

Přes uvedená opatření postěžoval jsem si přátelům na strakapouda. Odpověděli, no holt, to je příroda, to byste měl, jako učitel biologie, vědět. Zastyděl jsem se. Opravdu!

Večer jsem si pustil zprávy: atentáty v Pakistánu, válka v Iráku, loupež v Praze, zemětřesení v Japonsku.  Zamyslel jsem se a položil si otázku: patříme také k přírodě? Asi ano. Ale ať si na to raději každý odpoví sám!

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111837
Týden: 338
Dnes: 36
  přihlásit poslední změna: 11.07. 2011 13:02:35