Ptačí krmítko

Ptačí krmítko

Dáte mně asi za pravdu, že je neobyčejně zajímavé pozorovat v těchto zimních měsících, občas sněhovým popraškem obdařených, dění na ptačím krmítku.

Nejde jenom o to, mít dobrý pocit z toho, že člověk krmením pomáhá opeřencům ve svízelných zimních podmínkách udržet jejich životní standart, ale zároveň je poutavé a poučné sledovat i chování ptáčků.

Stačí tedy zrána dát do ptačího krmítka několik hrstí u ptáků tak oblíbených slunečnicových semen a záhy se nám naskytne pohled, který mnohdy předčí to, co nám nabízejí četné televizní programy.

V největším množství, alespoň co se týče mého krmítka, přilétají do něho sýkory- koňadry. Považuji je po stránce společenské, samozřejmě v rámci ptačího společenstva, za způsobně vystupující, v podstatě dobře svými rodiči vychované.

Zprvu na okolních větvích obhlížejí situaci, zda-li jim nehrozí v blízkosti nějaké nebezpečí, pak slétnou do krmítka a hledají nejobjemnější nažky.

Na místě se dlouho nezdržují, po uchopení sousta odlétají na nejbližší strom a snaží se štíhlým zobáčkem probít k olejnatému semenu.

Chvíli to trvá než odstraní oplodí, ale pak se už pustí s chutí do výživného semínka.

S chutí to ale nebude u ptáků nikterak valné, neboť žádný vědec svým výzkumem k věrohodným výsledkům zatím nedošel. Ale držím jim v tomto ohledu palce, tedy těm ptákům!

Po vyzobání nažky si ptáci už jenom o větev otřou svůj zobáček a letí za další porcí.

Pohoda na krmítku ovšem zpravidla nenastává, i mezi sýkorkami na uvedeném místě pozoruji občasná nedorozumění, ale ta mají většinou jenom krátká trvání.

Vysledoval jsem, že uvedení pěvci se snaží, podobně jako my lidé, taktéž dodržovat pravidelný denní režim, neboť nejvíce přilétají ke krmítku kolem dopolední deváté hodiny, pak před polednem a někteří si dopřejí s blížící se soumrakem ještě večeře.

Podobně se chovají i sýkory  modřinky, ale ty se zdržují u krmě vzhledem snad pro malou sebedůvěru kratší dobu.

Situace se mírně změní, když k prostřeném stolu ráčí přiletět dlask s mohutným zobákem.

Má vypracované tělo, jeho pastelové barvy jsou decentní, ale chováním mně připadá, no snad se neurazí, mírně řečeno tak trochu méně chápavý.

Musím mu ale přiznat docela slušný apetit, s drcením semen příliš nepospíchá a i když  pak přiletí sýkorky, příliš ho to z míry nevyvede.

Sýkory si od něho udržují patřičný vzdálenostní odstup, ale nepovažují ho zřejmě za nějak mimořádně nebezpečného.

Podobně jako dlask se chovají i zvonci, jsou však arogantnější a sýkorkám již svou přítomností docela vadí.

Něco zcela jiného znamená přílet hejna stehlíků. Ti bleskově opanovávají prostor krmítka a občas se i rozběhnou proti slétajícím se sýkorám.

Nevynikají velikostí, barevně jsou  to úplní krasavci, neboť hýří červenou, žlutou, bílou i černou barvou, ale chováním jsou to, nerad to říkám, „prevíti."

Odhání sýkorky a ty pak mají před nimi přirozeně veliký respekt, takže často musí čekat na okolních stromech do doby, než se páni stehlíci nasytí, což trvá při jejich přežvykování semen poměrně dlouho.

Pěnkavy  s bělavými proužky na letkách vídávám spolu s kosy spíše pod krmítkem, kde čekají podobně jako bezdomovci na to, co spadne seshora.

Na krmítko vzácněji přilétává i červenka. Chová se jako pravá dáma, párkrát zobne a záhy odlétá za svými zájmy.

Absolutním suverénem na krmítku je ale strakapoud. Ten když přiletí, tak jako kdyby někdo do předcházejících konzumentů střelil. Párkrát si zobne a odlétá. Asi nejsou slunečnicová semena pro něj tou nejlepší  lahůdkou.

Takže pozorování ptačího krmítka v zimě je poučné i zábavné, mnohdy předčí i jiná dění probíhající kolem nás!

Jaromír Slavíček

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111837
Týden: 338
Dnes: 36
  přihlásit poslední změna: 14.02. 2013 16:49:00