První den ve škole

Prvňáčci

Začátek školního roku je vždy pro školáky a jejich rodiče slavnostní událostí. A zcela mimořádnou pak zejména u prvňáčků. Vždyť právě jim se změní život více jak komukoliv jinému, stejně jako celé jejich rodině. Pro tyto děti bude alespoň zpočátku vše nové a neokoukané, avšak po všech stránkách hodně náročné.

Ono sedět dlouhé desítky minut v lavici a dávat pozor, co říká a vyžaduje paní učitelka, to přece nebude jenom tak. A právě tyto počáteční chvíle jsem si chtěl prožít s havřickými prvňáčky. Už s předstihem jsem se v poslední prázdninový den vydal do jmenované školy požádat tamější pedagogy o možnost zúčastnit se první výukové hodiny těchto dětí.

Shodou okolností jsem ve škole zastihl paní učitelku Mgr. Michaelu Badalovou, které byla pověřena výukou v prvním ročníku. Dokončovala právě poslední přípravu učebny. Svěřil jsem se jí se svým přáním, kterému s pochopením vyšla vstříc. Její souhlas s mou páteční návštěvou o něco později stvrdil i pan ředitel Mgr. Ctibor Boráň.

V uvedený den jsem zaujal místo u zadní stěny výukové místnosti s úmyslem nenápadně vypozorovat co nejvíce z nastávajícího dění. Usadil jsem se v již zaplněné dítky třídě a porozhlédl po svém okolí. Učebna se mému zraku představila v plné své kráse, fascinovala mě svou rozmanitou výzdobou a barevností. Marně jsem hledal na stěnách místo, které by nebylo vyzdobeno poutavými obrázky zvířátek, rostlin, velkými nalepovanými písmeny či různými malůvkami.

Na dosah ruky mně byla malá knihovnička a skřínka na kufříky, na okenních římsách si zase libovaly pravidelnou zálivkou vzorně udržované pokojové rostliny. Na zdi nad tabulí se skvěla namalovaná, barvami hrající duha i se včeličkou. Po straně učebny zase dávala svou bělostí o sobě vědět magnetická tabule a dataprojektor, upevněný na stropě, už už čekal na plnění svého poslání. Ale to nejdůležitější pro prvňáčky bylo v plné své parádě, ještě novotou vonící, připraveno pečlivou rukou paní učitelky na lavicích.

Všechny ty pastelky, plastelíny, barvičky, lepidlo, sešitky se měly co nevidět ocitnout v taškách či batůžcích trošinku rozechvělých, ale zároveň zvědavých mladých učedníků. V nejedněch roztěkaných očích, zpětným pohledem mířících ke dveřím, jsem ale jakoby četl nevyřčenou otázku: “Kde jsi maminko, kde jsi táto? Kde jste vy všichni, co jste vždy a za všech okolností stáli za mými zády a byli pro mě spolehlivou oporou?“ Chvilky do dušiček se vtírajících obav však netrvaly dlouho.

Slova se totiž ujala usměvavá mladá paní učitelka, která přivítala všechny ty, se kterými bude trávit následující týdny a měsíce s úsilím naučit je číst, psát, počítat, ale i způsobně se chovat. Její téměř „hedvábně“ znějící slova s proměnlivou tóninou již zpočátku působila velmi uklidňujícím dojmem, takže pokud ještě u některého z dětí přebývaly zbytečky strachu, rozplývaly se jak obláčky pod hřejivými paprsky Slunce. Úvodem byly děti vyzvány paní učitelkou k opakování říkanky, kterou paní učitelka pročítala z tabule. Zvládly to jedna radost. Nato začal i mnou očekávaný seznamovací proces.

„ Tak děti, každé z vás nám řekne svoje jméno a také, jak si každý přeje být ostatními oslovován!“ A stalo se. „Já jsem Adélka,“ tenounkým hláskem píplo svoje jméno jedno z děvčátek. „Já Timon, říkejte mně Timi,“ rázně se identifikoval o něco dál sedící klučina. „ A nyní děti pojďme za lavice! Udělejme kruh a zkusíme opakovat opět moje říkanky!“ zaznělo z úst paní učitelky.

Jedna z dívenek však zůstala v lavici s pěstičkami na tváři a slzičkami v očích. Jarušce se nepochybně stýskalo po rodičích. „A dnes má někdo z nás svátek. Kdopak to je?“ vznesla dotaz paní učitelka. „Já, Adélka,“ trochu nesměle pozvedla ručku jedna dívčina. „Tak popřejeme slečně Adélce všechno nejlepší, viďte děti!“ Po návratu do lavic vyzvala paní učitelka své mladičké svěřence k ukládání nůžek, pastelek a dalších pomůcek do kufříků. Ty si pak děti zanesly uložit do skřínky.

V dalším průběhu první hodiny pak měly napsat na čtvrtku papíru svá jména, což dokázaly prakticky všechny. Akorát Jaruška s písmeny trošinku váhala. Jména měla být doplněna kresbičkami podle jejich úvahy. Na papír tak záhy přibyla autíčka, domečky, květinky, srdíčka. Opět úspěch, dokládající vzdělávací a výchovné úsilí rodičů i učitelek mateřské školy. A vida, Jaruška snad byla svou dokončenou kresbičkou ze všech nejrychlejší. Její úzkost byla ta tam, všechno chce tedy jen čas.

Hrátky ve stále veselejší atmosféře pokračovaly, zvonění však mělo přijít každou chvíli. Já už ale musel jít. Co mám říct na závěr? Řečeno upřímně, byl jsem tu úvodní hodinu na havřické základní škole svědkem příkladné a velmi sympaticky vyznívající komunikace paní učitelky a žáčků.

Kéž by takových učitelů bylo na školách, a to nejenom obecných, co nejvíce!

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109508
Týden: 385
Dnes: 28
  přihlásit poslední změna: 02.09. 2016 16:45:25