Prvňáčci...
Téměř každou chvíli někdo vystupuje v rozhlase nebo televizi před mikrofon či kameru a poskytuje reportérovi interview.
Jednou je to předseda vlády, podruhé olympijský vítěz, a jindy zase třeba známý zpěvák. Ale ať se na mě nikdo nezlobí, ale všechna tato interview mně připadají tak nějak omšelá, posluchači, respektive divákovi už moc neříkající.
Již dopředu totiž víme, nebo alespoň tušíme, co nám dotazovaný svými slovy odpoví.
Daleko zajímavější, řekl jsem si včera večer, by bylo interview s těmi našimi nejmenšími, co zítra budou vcházet asi s jistými obavami do své první školy.
Na rozdíl od těch největších, oni sami totiž do poslední chvíle nevědí, co řeknou, neboť musí přemýšlet nad použitím a významem jednotlivých slov, kterých dosud, jak všeobecně známo, nemají rozhodně nadbytek.
No a tak u příležitosti prvního školního dne jsem sebral veškerou svoji odvahu a rozhodl se se souhlasem pana ředitele Jandáska navštívit úvodní hodinu prvňáčků na ZŠ Mariánské náměstí v Uherském Brodě a požádat jednoho z nich o neformální rozhovor.
Již při průchodu školní chodbou jsem se nestačil divit krásné její nástěnné výzdobě v podobě nesčetných barevných vystřihovánek, kreseb zvířátek, ale i lidských, více či méně zdařilých postav.
Říkal jsem si v duchu „Bože, já bych tak akorát v současnosti svedl nějaké ty známé vylepšené „hlavonožce," a kdo ví, jestli by mně školní docházku do první třídy vůbec doporučili.
Následně jsem vešel do třídy spolu s mnoha desítkami rodičů, kteří ty malé v jejich prvních školních krůčcích doprovázeli, a kteří v učebně půlkruhem zaujali místa ve stoje u stěn.
Děti se rychle po dvou usadily v lavicích, trošinku se nejistotou vrtěly a zvědavými očky po okolí rozhlížely, co se bude následně dít.
Ale to už se zahajovacího výkladu ujala paní učitelka Eliška Machálková, která děti mateřskými slovy přivítala, přičemž svými klidnými a uvážlivými větami všem přítomným naznačila, v jakém stylu se bude výuka těch nejmenších v nejbližší době odehrávat.
Poté podle očekávání začala děti v lavicích obcházet a s podáním ruky se jich ptát na jejich jména.
Děti ochotně, i když tiššími hlásky, odpovídaly.
„Tak jakpak ty se jmenuješ?"
„Já jsem Petr"
„A čí?"
„Kroča" „Aha, tak Petr Kroča, no to je hezké jméno" konstatovala paní učitelka.
Můj šlechetný ranní úmysl uskutečnit avizované interview s těmi malými byl vzápětí zhacen dalšími dotazy paní učitelky, a jako naschvál právě těmi, které jsem si pracně s předstihem ráno připravoval já.
„Tak děti, a kdo z vás se těšil do školy?" pokračovala v dotazech paní učitelka.
Okamžitě se pozvedly ruce téměř všech dítek a k mému nemalému překvapení k nim přibyly i ruce tří, bohužel opravdu jen tří, vzadu stojících rodičů.
Ještě štěstí, že děti v tu chvíli neotočily hlavu, pomyslel jsem si v ten okamžik.
„A kdo, děti, z vás umí aspoň jedno písmenko?"
Opět se všechny ručky unisono vymrštily nahoru, avšak klučina, sedící v přední lavici, všem naslouchajícím s hrdostí v hlase oznámil, že už umí dvě.
„A kdo se dokáže rychle oblékat, děti?" A znovu nastejno, téměř všichni to podle pozvednutých dlaní prý umí.
U mě by se rozhodně ruka, u takto striktně položené otázky, čistě teoreticky ke zvedání už bohužel neměla.
Pak přišla do třídy jiná paní učitelka a obeznámila všechny, hlavně pak ale rodiče, se speciálním středečním programem, ze kterého jsem si jenom zapamatoval nutnost přinesení svačiny.
Poutavý, místy až dojemný, úvodní ceremoniál pomalu končil a děti se s rodiči začaly zvolna, ale již upovídanější, rozcházet.
Při vycházení z učebny jsem v tlačenici na chodbě ještě zastihl několik mladých adeptů vzdělání a ukloněn jsem jednomu z nich položil doplňující dotazy.
„A máš už i tašku?" přičemž jsem se vzápětí zastyděl nad touto nejapnou otázkou.
„Mám hnědou a mám v ní i tužku a písánky,"zazněla samozřejmá a evidentně pyšná odpověď
A umíš i něco nakreslit?"
„No, umím auto."
„No tak to seš teda opravdu dobrý," zmohl jsem se pouze tímto výrokem na ocenění umění nastupující generace.
„A líbila se ti paní učitelka?"a přiznám se, dychtivě jsem v tu chvíli očekával následnou reakci prvňáčka
Odpovědí mně bylo několikeré pokývání stydlivě skloněnou hlavou absolventa mateřské školky.
Zvolna jsem se napřímil, pomalu se nadechl, podíval se kolem a jen tak pro sebe tiše špitl, aby to nikdo neslyšel.
„Mně také!"
Jaromír Slavíček