Projev? A proč?

Má projev. Ale proč?

Jaký mají vlastně projevy smysl?

Jsou to jenom řečnická cvičení, která mají posluchači naznačit schopnosti řečníka vypořádat se s jakýmkoliv problémem, anebo jsou to takové propracované formy slovního výkladu, kterými se má zvěstovat pravda malověrným?

Ať je to tak nebo jinak, jsou to chvíle, kdy se nějaký člověk ujímá slova, třeba i prostřednictvím mikrofonu, a to s úmyslem něco závažného posluchačstvu sdělit.

Buď je názorově osamocen, anebo má vedle sebe sedící nebo stojící podobně smýšlející.

Nejednou má své soukmenovce, třeba při briefingu, i za sebou, takže přinejmenším i z těchto míst cítí při svém projevu podporu.

Řečník, profesionál, volí při svém exposé takovou formu výkladu, která by měla zaujmout obsahem, nebo alespoň formou ty, co chtějí anebo musí řečníkovi naslouchat.

V úvodu své exhibice řečník předstoupí před mikrofon a pohybem paže přizpůsobí jeho výšku svému hlasovému ústrojí.

Následuje oslovení posluchačstva, a záhy nato se už řine z jeho úst někdy až vodopád slov, produkovaný přímo z jeho hlavy, u méně zdatných pak čtený z papíru.

Je-li protagonista za stolkem řečnicky na výši, dodává svému hlasu mocenskou sílu, doprovázenou grimasami a posunky.

Přitom ovšem bedlivě sleduje účinek svých argumentů na posluchačstvo, a podle toho případně i mění strategií svého výkladu.

Po skončení projevu se řečník většinou ukloní, obrátí se, a pravděpodobně si řekne jen tak pro sebe:

„ A mám to díkybohu za sebou," a utře si zpocené čelo kapesníkem.

V ústraní se pak zeptá svých spolupracovníků:

„Tak co, bylo to dobré?"

„Ale jo, byl jsi výborný!"

„Tak fajn, pojďme, dáme si jednu v baru do nosu!"

Proslovy bývají politického nebo ekonomického rázu, ale týkají se i běžného života.

Klasickou ukázkou jsou proslovy v Hyde parku v Londýně, kdy si kdokoliv může stoupnout na nějakou bednu a vyjadřovat se slovně k jakémukoliv tématu.

Kolik posluchačů se v jeho okolí shromáždí, to asi záleží na mnoha faktorech, zajímavosti tématu, a počasí především.

Obecně by mělo ale platit, že projev, ať už je jakýkoliv, měl by být co nejkratší a měl by obsahovat i pasáže, který dávají prostor i jiným názorům.Pokud řečník trvá jen a jen na své pravdě, ubírá si věrohodnosti ke své vlastní škodě.

Přiznám se, že jsem  ve svém životě neměl řečníky nějak v oblibě.

Časem mně totiž všechny projevy připadaly tak nějak vyčpělé a připomínaly tibetské modlitební mlýnky. U nich stačí jimi párkrát zatočit a je vystaráno. Jakápak zbytečná slova, že ano?...

Mnohdy jsem měl co dělat, abych při projevech kohokoliv v učitelské sborovně nezíval, musel jsem se proto občas štípat do stehen, abych nezadřímal.

Z dlouhé chvíle jsem sledoval počínání pavouka v jeho v síti v rohu místnosti, často mě zaujala případně i kolegyně, čistící si nehty, anebo sedící soused svou tvorbou zajímavých hieroglyfů ve svém zápisníku.

Pokud  se projev konal venku, jako učitel biologie jsem si k ukrácení chvíle zařazoval okolní vegetaci do jednotlivých čeledí a řádů.

Jistě, není to pěkné počínání vůči tomu, který chce svému okolí něco důležitého říct, ale já už jsem takový, za důležité považuji to, co sám uznám za vhodné

Mozky jiných nepodceňuji, ale pro moje konání jsou důležité moje obě mozkové hemisféry..

Studentům jsem vždy říkal, vyslechněte názory zleva  i zprava, ale rozhodněte se podle svého! Nikoho nekopírujte! Máte na to!

A když si nevěříte, tak se obraťte na své rodiče!

Ti jsou a budou pro vás vždy první linií záchrany.

Výše uvedeními řádky asi nepotěším vůdce, ať už jsou politiky, řediteli, náměstky, vedoucími, a vůbec všemi ostatními vlajkonoši.

Ale píšu to, co mám  na srdci, proč bych se měl za to stydět?

Jaromír Slavíček