Profesorský sbor

Byla jednou jedna zahrádka, ve které žilo hodně rozmanitých zvířátek. Docela si tato mezi sebou rozuměla, vídala se totiž prakticky každý den a sem tam něco mezi sebou vždy utrousila. Byl to tedy jakýsi ráj na zemi.

Jedním ze zvířátek byl postarší krteček, který se skoro den co den věnoval rytí a vytváření krtičinců. Nekonal tuto činnost jenom tak z nějakého rozmaru, ale z důvodu obstarání si náplně života, což nebylo vždy ostatními zvířátky chápáno, jak by asi mělo.

Jednou tak narazil krteček na žížalu, poměrně ještě mladou, a tím zachovalou. V jarním období mívá tento kroužkovec většinou již kolem pasu poněkud větší opasek s oplozeným vajíčkem. Dříve by se na takovou žížalku za účelem konzumu samozřejmě vrhl, ale nyní už se mu ani moc nechtělo nebo spíš nemohl a navíc přecházel na zdravější vegetariánskou stravu. Možná si také  říkal, že jedna žížala jaro, případně podzim, přece nedělá. Žížalka jistě měla i svého žížaláka, ale ten, coby obojetník, nosil svá  vajíčka spíše pod svým duřícím opaskem. Takže tato, za normálních okolností fatální setkání, končila celkem pokojně, byť tradiční mezigenerační nesnášenlivost mezi těmito dvěma zvířátky zůstávala.

V zahrádce žilo pochopitelně i mnoho jiných živočichů, např. brouků. Jeden z nich si pořád máchal svoje spodní prádlo, jiný zase v poklidu hladil krovky a zase další pořád zalézal pod zem, aby ho nebylo moc vidět. V koutě zahrady se škrabal na zádech jezevec, který měl rád mír. Z okraje lesa sem tam nahlédla na toto hemžení kolouší máma, aby mohla své dojmy přenést později zase jinam.

Jinými zajímavými tvory byly na krásné jarní zahrádce hodně cvrkavé kobylky, z nichž jedna neustále bušila křidélky do svých holení za účelem prosazení svého cíle.

Občas taktéž popoběhla po trávníku zaječice a tichá, ale velmi bystrá lasička.

Ojediněle pokritizovala na dálku tento boží svět i statná bručavá medvědice, je třeba ale říct, že jiná, jí podobná, se rovněž chovala ke společenstvu zvířecích tvorečků většinou taktně, tedy rytířsky!

Naproti tomu mile se téměř vždy tvářila sympatická, občas prchající myška, která byla ovšem takřka denně obtěžována dotěrně bzučícími komáry.

Celému společenstvu k překvapení všech ale dominoval rejsek, drobný, ale hodně čilý tvor, který řídil veškeré dění na pozemku. Měl takový malý čumáček, kterým se snažil vyčichat, kde se co děje. Byl velmi užitečný, ale přesto byl často pronásledovaný místními šelmami -dříve narozenou lstivou liškou, vychytralým kocourem a dalšími. Ale on se nedal, neboť měl v zahrádce i svoje kamarády, m.j. i krtečka a možná i jiné zástupce živočišné říše.

Dřívější sledovatelé zvířátek nedávno již opustili zahrádku, jmenovitě kavka s jí radícím krajujcem a psíkem maxifíkem.

Občas přiletěla do tohoto „termitiště" od lesa černobílá teta s novinkami, ale dost dlouho jí ta cesta trvala a ne vždy byly její zprávy pro krtečka povzbuzující.

S nadhledem a odměřeným veselím všechno pozorovala v povzdálí vrba s mařinkou vonnou.

Veškeré dění na zahrádce doplňovalo převeliké množství obtížného hmyzu, který ovšem byl nutný coby potrava pro ostatní živočichy.

No, ale čas se musel jednou naplnit, a právě ten vynesl krtečka na jinou parcelu, kde musí v současnosti hloubit nové chodbičky, ale už mu to jde stále hůř a hůř, špatně vidí i slyší, ani to jeho hrabání není to co bývalo, a tak mu zůstal už jen vytříbený čich pro vytroušené jinými tvory.  Ale i jiná zvířátka, až přijde jejich čas, budou jednou vynesena kdovíkým bůhvíkam. Tak to na tomto světě holt chodí...

Smutné, viďte?                  JaS