Přes kotáry

Do vrchů nad Valašskými Klobouky

Rozhodl jsem se jimi projít kolem Hložecké kaple a následně i rekreačního střediska Jelenovská do uvedeného města. Z vlaku jsem vystoupil v malebném Popově a po porozhlédnutí k jižnímu obzoru na pohraniční Javorník a Čerešienku se vydal vzhůru do kopců. Ty vrchy mají nadmořskou výšku jenom kolem šesti set metrů, ale výstup na ně mně dal, alespoň v první fázi, docela zabrat. Zprvu jsem šel příkrým stoupáním po úzké asfaltce, kterou postupně vystřídala cesta šotolinová.

V lese pak byla mým chodidlům nabídnuta hrabanka z listí a jehličí, i když leckde jsem musel překonávat i louže plné bláta. Cesta se všelijak kroutila, ale vcelku se držela západovýchodního směru. Kolem ní se prostírající les byl charakteru smíšeného, neboť v něm převládaly listnáče promísené se smrky. Se stoupající nadmořskou výškou o sobě dávaly stále více vědět i statné buky. K výhledům do krajiny velká příležitost nebyla, ale zase ta vůně lesa, ty stromy kolem, to ticho, přerušované jen zpěvem ptáků, to všechno dávalo podnět k relaxaci, kterou bych přál každému.

Asi po hodině středně namáhavé chůze jsem před sebou spatřil Hložeckou kapličku, která mě upoutala svým neobvyklým tvarem a optimálním souzněním kamene a dřeva. Z nedalekého informačního panelu jsem se dozvěděl, že kaple má docela bohatou a poutavou historii. Svoji architektonickou podobu nese od začátku padesátých let, kdy zde řemeslníci realizovali na místě původní barokní kaple velmi působivý projekt Františka Rafaje. Uvnitř kapličky je obraz, který dokumentuje událost z dob tatarských a kumánských vpádů.

Tehdy se zde na tři sta žen s malými dětmi a starci z Křekova, Lipiny, Vlachovic a okolí v době vpádů ukrylo, aby uchránili alespoň holé životy. Nájezdnící je sice objevili, ale díky zásahu Madony nedošlo k masakru... Jak a co se zde vlastně při zásahu shůry odehrálo, o tom už ale prameny mlčí. Místo je to bezpochyby krásné, ale čtenáři Č. Kramoliše znají z jeho knihy Strážcové hor poněkud odlišnější verzi: lidé z těch dědin se tu skutečně před vetřelci skryli, ale byli objeveni a do jednoho pobiti, jak dokládá původní název lokality - Rubaný háj.

Brumovský hradní pán se totiž v té době dopustil vážného zločinu: namísto, aby otevřel brány hradu, aby se nešťastníci ukryli za jeho pevnými zdmi, podnikl k místu dnešních Vrbětic honbu za pokladem, uloupeným tatarskými hordami. Později jej kvůli tomu prý hryzalo svědomí, a tak nechal postavit na místě masakru alespoň veliký kříž. V zamyšlení jsem na tomto místě pověsti postál a popřemýšlel nad lidskými osudy. Musel jsem však dál. Modrou turistickou značku vystřídala červená. Po ní jsem se dostal až k vrcholu kopce Stráně s výškou 684 metry.

Kóta je poněkud stranou hlavní trasy a tím asi většinou uniká lidské pozornosti. Od vrcholu to už byl jenom kousek k rozsáhlému rekreačnímu středisku Jelenovská. No, abych pravdu řekl, vysoký hotel ve tvaru asymetrického jehlance na mě neudělal uprostřed lesních hvozdů nikterak zvláštní dojem. A už vůbec ne desítky rekreačních stavení různého vzezření kolem něho.

Od hotelu jsem se loukami podél lyžařského vleku spustil dolů až do Valašských Klobouk. Tam jsem navštívil půvabnou roubenku Kosenka, ve které jsem slavil s trojicemi uherskobrodských studentů na přelomu století velké úspěchy v ekologických olympiádách. V ekologickém svatostánku jsem bohužel nikoho nezastihl, přírody milové byli asi v terénu.

A tak nezbývalo než si pouze Kosenku vyfotit a zavzpomínat na ty krásné časy. Při zpáteční cestě jsem se ještě zastavil na pár minut v Popově u amatérského meteorologa, pana Hnáníčka, který mně kromě poděkování za článek o jeho práci téměř násilím vnutil štamprličku chutné slivovičky.

A to by tak bylo v ten den všechno.