Před pultem, za pultem

Za pultem, před pultem…

Kdo by je v průběhu svého života nenavštěvoval? Přece každý z nás potřebuje téměř den co den naplnit své tašky potravinami, textiliemi, kosmetickými přípravky či léky.

A tak ráno, většinou po osmé hodině, vyrážíme do městského centra a naše peněženka se již „těší“ na cvrkot bankovek.

Obchody, které chceme navštívit, máme již zpravidla předem vybrané, a tím i trasu, kterou se chceme k nim dopídit.

Někdo začíná svou anabázi návštěvou samoobsluhy, jiný dává přednost tradičním kamenným obchodům a jsou i takoví, kteří nedají dopustit na tržnice.

V obchodech se chováme, my lidé, různě. Někdo, hlavně pak muži, jde za konkrétním cílem a příliš dlouho se v obchodě nezdržuje, neboť považuje pobyt v něm za ztrátu času.

Ženy, to je panečku jiná kapitola. Musí svým zrakem přeletět jednotlivé regály, podívat se na etikety výrobků, pozeptat  se na kvalitu toho čeho, aby si nakonec nezřídka zkoumanou položku stejně nekoupily.

V neposlední řadě ženy  přicházejí do obchodů jen tak si popovídat, a to pak mají čekající u pultu ve frontě smůlu, pokud má prodavačka před sebou svoji známou a řeší přípravu pravého mexického guláše.

Je příznačné, jak jsou prodávající odlišní ve svém  přístupu ke koupěchtivým.

Někteří se na ně usmívají, rádi poradí, případně dokonce zajdou se zájemcem k vyhlédnutému regálu, a i v případě, že se kupní smlouva neuskuteční, rozloučí se s ním kromě klasického pozdravu dokonce i s úklonem.

Na jiných prodejcích je žel ale vidět již předem špatná nálada a podle toho u nich nákup vypadá.

Doslova před kupujícího na pult „hodí“ požadovanou komoditu a přitom se netrpělivě a znechuceně s otočenou hlavou dívají z okna.

„Tak berete nebo ne?“ slyší člověk nezřídka.

Na případné dotazy zájemce o zboží prodávající jenom něco „zavrčí,“ v případě nezájmu zákazníka pak otráveně strčí zboží znovu na původní místo a už se věnují něčemu zcela jinému.

Není pak divu, že do popisovaného obchodu s neochotným prodávajícím lidé nechodí příliš pravidelně a rádi.

Je stejně zajímavé, že se člověk cítí více pohodově v malých, někdy i zastrčených obchůdcích, nežli ve velkých prodejnách..

Panuje v nich takové, řekl bych, intimnější prostředí, a jelikož je tam prodávajících méně, člověk je rychleji identifikuje a zanese do své paměti.

Téměř každý známý obchodník v nich má svá specifika, tak jako dříve telegrafisté se dokázali rozpoznat podle rytmu úderů...

Jeden při předávání zboží říká „Hmmm,“ jiný se vymlouvá, že nemá drobné, třetí při fakturování zboží vzdychá atd.

Nejednou je to těžké i s kupujícími. Pořád se nemohou rozhodnout, co vlastně chtějí, a to pak aby měl prodávající svatou trpělivost.

Už z tohoto důvodu je ze všeho nejdůležitější slovní kontakt mezi prodávajícím a kupujícím, jak již bylo výše uvedeno.

Hodně tu záleží na volbě slov prodejce, jeho odbornosti a výrazové pestrosti.

Nepochybně rovněž záleží na variantě hlasu, kterou jsou věty prodávajícího vysílané vstříc kupujícímu.

Někde jsem četl, že ironii někteří lidé nepochopí, neboť neslyší tóninu, v jaké je ironie pronášena. Svatá pravda.

Ale proč by to mělo platit jenom pro ironii nebo satiru!

A když ke všem těmto atributům komunikace mezi před a za pultem stojících připočtu ještě význam jejich gestikulací a pohybů očí, pak je nasnadě, že není až tak jednoduché mít ruku v rukávě v podobě směny peněz a zboží.

Snad by se měli naši obchodníci poučit z Orientu, tam je zákazník pro prodávajícího doslova „manou,“ někým, koho seslalo samo nebe, a podle toho se mu s veškerou pečlivostí věnují!

Oni dobře vědí, jak důležité je přesvědčování zákazníka, jakou  tóninou je třeba se zákazníkem mluvit, aby byl obchod k oboustranné spokojenosti uskutečněn.

Někdy je přímo z ulice tahají do svého obchůdku. To samozřejmě po našich obchodnících nikdo nechce, ale jejich větší zájem o zákazníka by člověk rozhodně uvítal.

Člověk se má učit po celý život a to by, myslím, mělo bezesporu platit i v obchodní síti!

Jaromír Slavíček