Lékařská prohlídka
Mám na mysli tu, která umožňuje nám, seniorům, další dva roky trávit s volantem v ruce. Když jsem zjistil, že mám příslušný doklad již prošlý, zesinal jsem a okamžitě se objednal k nové prohlídce. Ono platit mastnou pokutu, a navíc na čas přijít o řidičák by nebylo jen tak, i když už toho moc nenajezdím. K uvedené prohlídce jsem byl pozván až po deseti dnech od podání žádosti. V určený den jsem v čekárně pokorně vyčkával svého pozvání do ordinace.
Vždy, když jsem v čekárně vystartoval ze svého místa, tak jsem se dozvěděl, že ještě nejsem na řadě. Ale jednou k pokynutí prstem zdravotnice dojít muselo. A také došlo! Vstoupil jsem do předsíně ordinace a byl sestrou po mé identifikaci a přání podroben útrpnému konání. Musel jsem po střídavém zakrývání očí poznávat na optotypu písmenka. Já si však jeho poslední řádek s nejmenšími písmeny prohlédl už předem, a to v době, kdy se sestra s kýmsi ve dveřích vybavovala.
Takže jsem uspěl. Následně jsem byl přinucen rozpoznávat písmena na kartách mezi různobarevnými puntíky. Asi sedm jsem jich poznal, pouze písmeno H ne a ne. Říkal jsem si v duchu, šak co, „ho“ na silnici většinou nevídávám. Kupodivu nedošlo na kontrolu mého sluchu. Asi stačilo, že jsem na polohlasné otázky sestry briskně odpovídal.
Rádoby vtipně jsem se po výslechu sestry zeptal: „Tak co, prošel jsem a budu moci být přijat do prvního ročníku školky?“ Sestře jsem nestál za odpověď, neboť resignovaně mávla rukou a s povzdechem řekla „Dobrý, jděte za paní doktorkou!“ S tou se již dobře znám.
Přivítala mě s následnou otázkou:
"Tak, pane Slavíčku, co Vám chybí a co naopak přebývá?". Měl jsem toho hodně na jazyku po týden staré atace ischiasu. Mimochodem jsem se jí „pochlubil“, že se prsty po sklonění svého těla nedotknu země. I zde mě čekalo její bagatelizující mávnutí rukou. Ostatně na podlažní pedály během jízdy rukou sahat nemíním, tak co. Stačí, když na ně dosáhnou moje nohy. Pak mě paní doktorka vyzvala k proměření krevního tlaku.
První zjištěný údaj byl hrozivý, přemýšlel jsem o večerním sepsání závěti. Poprosil jsem proto lékařku o chvilku mého konejšení. S úsměvem mně vyhověla. Zhluboka jsem se prodýchal a představoval si ve své mysli šumící les a nezapnutou televizi. A vida, hraniční hodnotu jsem bral všemi deseti.
Chtěl jsem za uklidňující čísla paní doktorce políbit ruku, respektive provést obdobný úkon u manžety tonometru. Po jejím sejmutí jsem byl paní doktorkou upozorněn, že bych měl být po 11 letech přeočkován proti tetanu. Pravděpodobně předpokládala, že se do mé Felície vzhledem k jejímu věku pustil rez, a tudíž mně hrozí při eventuální havárii nebezpečí.
Úkon jsem usmlouval na podzim, ale stejně jsem po návratu domů odstranil ze svého okolí všechny rezavé hřebíky. Jistota je jistota. Pak ještě padlo mezi námi pár zdvořilostních vět a já s papíry v ruce opět odkráčel za zdravotní sestrou.
Ta ale telefonicky opět s kýmsi dlouze hovořila, ženy to tak zpravidla dělají, a tak asi po 5 minutách mého stání v podobě tvrdého Y a usouzení mé nadbytečnosti jsem vyšel do čekárny. To jsem ale neměl dělat, neboť za mnou sestřička vyběhla s tím, že musím zaplatit tři sta korun za prohlídku.
O tomto poplatku jsem samozřejmě věděl, akorát jsem si myslel, že po sedmdesátce je už skoro na všechno amnestie. Naiva. Zaplatil jsem a s úlevou odkvačil domů. Znovu tedy budu moci jezdit svou Felícií mezi dědinami, i když na silnici 1. třídy už to není. Co naplat, všichni stárneme, nejenom moje auto.
To bude muset zanedlouho zase projít technickou prohlídkou.
I jemu budu držet palce…