Pošta

Brodská pošta

Čas o času musí člověk zajít na poštu, ať už něco poukázkou zaplatit, anebo, a to je nepochybně příjemnější, vyzvednout si finanční částku.

Nelze v daných místech pominout i možnost zasílání či odebírání balíků.

Chtěl jsem poukázkou něco zaplatit, a tak jsem chtě nechtě musel vážit cestu do této instituce.

Rozvážně jsem vystoupal po širokých schodech na plošinku poštovního úřadu, za kterou jsem bez problémů otevřel vstupní masivní dveře.

Po několika dalších krocích jsem bez většího vizuálního zájmu zaregistroval vlevo jakýsi firemní stánek a vpravo zase poštovní trafiku.

Já však v přímém směru zamířil do místa mně nejvíce žádoucího, a sice do poštovní čekárny.

Ano, čtete dobře, nejenom lékařské ordinace mají přeplněné čekárny, mají je i poštovní úřadovny.

Bez prodlení jsem v jejím prostoru u přilehlého panelu vyhledal na štítku účel, pro který jsem přišel, a po stisku tlačítka s uspokojením obdržel příslušné pořadové číslo.

Pak už jenom způsobně ukročil do strany, abych uvolnil místo dalším uchazečům o uvedený lístkový pořadník.

Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych si v duchu položil otázku.

Má moje záď přijmout, nebo nemá jedno z nabízených čekacích křesílek?

Ále, těch několik minut snad vydržím vestoje, řekl jsem si.

V tu chvíli jsem si ale uvědomil, že ještě nemám zcela dokonale vyplněnou poukázku, a tak jsem musel stejně eventuální sezení odložit.

Dal jsem se tedy do jejího vyplňování.

Také jsem si to mohl vyplnit doma, neubránil jsem se výčitkám.

A co mám vlastně do jedné kolonky správně napsat?

Už vím.

Což o to, poštovní úřednice by mě navedla, ale ta ostuda.

Přelétl jsem zrakem svoje dílo a vrátil se mezi čekatele.

Z dlouhé chvíle zrakem jsem posoudil ostatní čekající, snad i vyhlížel i někoho známého, se kterým bych si mohl utratit čas čekání.

Neopomenul jsem ale sledovat číselný údaj nahoře nad poštovními přihrádkami, kde je čekajícím jasně dáváno na vědomí, a to nejenom  našim očím i našemu sluchu, kdy máme rázným krokem vykročit k určené přepážce.

Čísla se neustále měnila, takže jsem musel mít oči na stopkách, abych snad svoji příležitost nepromeškal.

Jakmile se objevilo se zvukovým projevem moje číslo, tak jsem rázně vykročil k příslušné poštovní přihrádce.

Chvilku jsem ale váhal, ke které přihrádce to má být, jinak by moje krátká cesta stala trajektorií pohybu.

Do žlábku pod skleněnou přepážkou jsem vložil svoji poukázku a já pátral v jejich očích, jestli mám dokument v náležitém pořádku.

Pro jistotu jsem se ještě úřednice zeptal.

Kývla hlavou, ale ještě chtěla podpis.

Bože, jak jsem mohl takovou samozřejmost zapomenout.

Bez brýlí to bylo ale obtížné, zapomněl jsem je doma.

Znovu jsem podstrčil pod sklem poukázku, dostal potvrzení, poděkoval a obratem se hotovil ke svému odchodu.

Při něm jsem stačil ještě s úsměvem  pokynout komusi známému, který mně odpověděl obdobným způsobem.

Teď ještě nespadnout ze schodů při odchodu z pošty a mohu jít po nákupech.

Uff, zase jeden z denních úkonů mám za sebou.

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109488
Týden: 365
Dnes: 8
  přihlásit poslední změna: 11.05. 2014 13:18:09