Poslední den mých studentů ve škole, poslední zvonění.
Roky prožité na gymnáziu se nedají jen tak zapomenout.
Kolik jenom bylo těch radostných a naopak méně příjemných chvil ve školních lavicích?
Asi nespočetně. Kolikrát studentík jásal nad výbornou z písemky anebo z matematiky, kolik bylo žalu, když došlo u tabule k jeho ponížení, ať už oprávněnému,či jako křivda posuzovaného?
Ale jednou muselo všechno skončit. A to právě v těchto dnech. Na dveře totiž klepe maturita, zkouška dospělosti. Jejím úvodem je „svatý týden“, doba volna, jde o jakousi finalizaci studijního úsilí.
Pátek před ním je škola ve „varu“. Pro nastávající maturanty nastává poslední „výukový“ den. Ale co to říkám?
Jakýpak výukový den, je to den plný bouřlivých událostí. Nastává totiž „poslední zvonění“.
V ten den se už od časného rána potlouká po městě studentský živel v podobě dvojic nebo trojic studentů, prapodivně oblečených, s nezbytnými klobouky v ruce.
Zastavují kolem nich procházející osoby s prosbou: „Přispějte, prosím, na studenty, nemáme na chleba a vůbec na živobytí!“ přičemž ve tváři nasazují zkormoucený výraz.
Člověku nezbude, než sáhnout do peněženky, vyjmout nějaký ten peníz a hodit s úsměvem do nastaveného klobouku. „Děkujeme, děkujeme,“ a už odbíhá dvojice mladých k další oběti.
Jednoduché to nemám ani já jako učitel. Než doputuji do školy, tak mě ještě před ní čeká několik výběrčích daní, tedy výše popsaných „hraničních“ kontrol. Jako kdybych nevěděl, co s penězi.
Ale to hlavní, to mě teprve stihne na školním nádvoří gymnázia.
Desítky křepčících studentů, všelijak pomalovaných, se na mou osobu vrhají se stříkačkami a hlavně barvičkami, aby ze mě udělaly omalovánku, hlavně pak ve tváři…
Když se mně konečně daří probít do školy, svým vzhledem připomínám všechno možné, jenom ne učitele. Podobně jako já dopadají i dítka mladšího věku, která se k veliké radosti nechávají dobrovolně pomalovat vším možným.
Já se zatím snažím ve svém kabinetě zbavit nánosu barev na své tváři. S malým úspěchem, takže vcházím do běžné výuky pěkně zmalován, což zase vyvolává bouřlivé nadšení mezi žactvem.
Sotva se pouštím do výkladu, už zase slyším hluk na chodbách. Otevírají se dveře a dovnitř se valí horda maturantů, kteří začínají osazenstvu třídy, tedy podstatně mladším spolužákům otevírat sešity, aby jim do nich nakreslili čáry máry. Mám co dělat, abych ty „divočáky“ dostal z učebny ven…
Teprve po jejich odchodu ze školy se v ní rozprostře jakýs takýs klid. Klid na celý „svatý týden“.
I ten však brzy skončí a pak půjde do tuhého!