Podvečerní zamyšlení

Podvečerní zamyšlení

Jarní den končí, večerní kouzlo tajů se zvolna ujímá vlády. Přichází večer, který otevře náruč působivé, někdy až magické noci.

Kladu si otázku, co daly uplynulé hodiny naší duši, byly ony protkány chvilkami radosti, anebo kráčely ruku v ruce se steskem?

Usedám na břeh řeky a myšlenky mně protékají hlavou, tak jako proud vody ubíhá za svým cílem. Na vodní hladině se zlatavým odleskem posledních paprsků slunce se ještě prohánějí vodoměrky, kousíček dál postarší rybář se soustředěním pozoruje neklid svého rybářského prutu.

Zpěv v okolí trylkujících ptáků je koncertem, kterému rozumí jen ten, kdo mu chce a hlavně umí porozumět.

V pobřežním rostlinném porostu se večerním vánkem naklánějí stébla trav, snad kostřav či lipnic, v jiných místech zase vykukují z bujného porostu statné lodyhy kostivalů s nachově fialovými květy, ba i nedaleký ostrůvek pomněnek je zde ke spatření.

Zvědavě rukou rozhrnuji trsy travin. Něco hledám, a ne a ne nalézt mnou vysněnou bylinu. Teď, teprve teď ji mám na dohled. Po nalezení kterého květu jsem tak toužil? No přece po drobném, namodralém květu rozrazilu.

Takže, pravda pravdoucí, na břehu řeky Olšavy rozkvetl rozrazil…

Téměř až k mírně zkalené vodní hladině se sklání větve statné „smuteční“ vrby, ale i četných keřovitých olší, jako kdyby právě jimi chtěly dát večerní políbení toku, který sytí svou vláhou jejich kořeny, aby následujícího dne se listy jejich rozkošatělých korun naopak oddaly sálavým slunečním paprskům…

Téměř lyrická atmosféra, hodící se k uspořádání myšlenek, k probírání nejenom událostí pomalu končícího dne, ale vůbec života jako takového.

Utrhnu stéblo trávy a vsunu si ho do koutku úst,  mám pocit, že se jeho jemným rozkousáváním přemýšlí člověku tak nějak lehčeji…

Těkavýma očima pozoruji zvolna plynoucí tok, občas se ozve šplouchnutí, možná se ryba zmocnila své kořisti anebo si jen tak pohrává s vlnkami. Snad se nenechá zmást návnadou rybáře, snad přežije i tento den ve zdraví a touze do života.

Ale myšlenky znovu a znovu poutají moji mysl, víří hlavou, každá z nich se snaží prosazovat na úkor té druhé…

Zdáli je slyšet jedoucí vlak, jeho kola duní rázovitými údery o pražce. Zvuky však postupně utichají, až ztichnou docela.

Moje myšlenky se avšak nadále střetávají, podávají si ruce, aby se vzápětí v nesouladu zase rozešly. Sejdou se znovu? A kdy, jestli vůbec…

Pozvedám mimoděk oči pohledem na oblohu. Oblakům na nebi, které tento den byly jistě svědky mnohého, vítr ukazuje cestu. I ony se však časem rozplynou, tak jako se snad rozplynou v mé duši chmurné úvahy, leč mám tušení, že i zítřejší den bude dobou, kdy se chomáčky mráčků budou znovu prohánět azurovou modří oblohy.

Citelně se ochlazuje. Navlékám si raději svetr.

Zleva ještě něco připlouvá. Co to asi je? Ach, jen větvička někým utržená a hozená do vody. Proplouvá kolem mne, otáčí se kolem své osy, snad i žaluje na svůj osud. Pozoruji, jak se pozvolna zase vzdaluje. Možná se zachytí o křoviny, možná se stane útočištěm pro drobné vodní tvory. Možná…

Obzor se zabarvuje do ruda, ano i červánky se s nastupující nocí loučí se sluncem na jeho každodenní dráze.

Těžce se zvedám a oprašuji oděv od úlomků trav. Je čas navrátit se k domovu. I rybář začíná balit své nářadí. Asi dnes nic neulovil, přemítám. Pro někoho zklamání, pro jiného štěstí. Ale tak to v životě chodí…

Ještě jednou se nazpět poohlédnu k lesknoucí se hladině. Ukolébán usínající přírodou se v mém nitru rozestřel klid a mír, doprovázený tichem, které umí nabídnout jen příroda, ve které plyne vše tak, jak má. Ano, „Panta rhei!“

Harmonie přírody je obdivuhodná. Věřte mně!

Jaromír Slavíček  /Dům holubí/


…ticho…

 

duši konejším a rány zaceluji,

vlásky čechrám ve vlahém vánku,

jsem s vámi, vetknuto v teplo dlaní

něžnou vlnou sladkého spánku

 

ze souhvězdí snáším se mezi vás,

démanty slz v očích zahořím,

pohladím po tváři, přivřu víčka,

ač neslyšet, přec k vám hovořím

 

velebné jsem pak veršem samoty,

našlapuji lehounce pěšinkou přání,

čekám na pozvání tlukotů srdce,

vkládám tmavou nocí hezké snění

 

když přátelé odchází, já zůstávám

tam, kde láska končí, bolu chvění,

utěším, pak se vzdechem odcházím,

slyšíte ale.. již zpěvu ptáků znění…

 

Mgr. Jaromír Slavíček

 

 

 

 

 

 

 

 

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109510
Týden: 387
Dnes: 30
  přihlásit poslední změna: 27.08. 2011 11:06:56