Po patnácti letech...

Setkání po patnácti letech

Pokud ve školství učitel odejde po mnoha desítkách let na zasloužený odpočinek, užívá si, pokud mu to samozřejmě zdraví dovolí, klidu a pohody. Výhrou je, pokud má své koníčky, kterým se nyní může občas věnovat.

Ale čas od času objevuje v poštovní schránce nebo prostřednictvím emailu  adresované pozvání na setkání se svými bývalými žáky.

A tak se i stalo v minulých dnech. V prvních chvílích po obdržení pozvánky mně hlavou probleskly vzpomínky na třídu, kterou jsem kdysi učil, respektive byl jejím třídním.

Kolik je to vlastně už let? No ano, celých  „Bože, jak je to vůbec možné," 15 let!

Druhé, co jsem vzápětí udělal, bylo to, že jsem v zaprášené krabici na půdě našel fotografii své třídy, zamyšleně ji pozoroval a přemýšlel, dívaje se do tváří mých bývalých žáků, jací vlastně kdysi byli. Kdo byl primusem třídy, kdo exceloval u tabule, kdo přípravě zase až tak moc nedal a kdo byl tím, který mě příležitostně „vytáčel?"

Jak asi vypadají dnes tito „darebové?" Třeba už některým prokvétají stříbrné nitky vlasovým porostem, asi se jim do tváří již rovněž vepsaly životní osudy, ať už byly jakékoliv.

A mám vůbec jít na společné posezení? Poznám je podle současného vzhledu? Nedojde k trapným situacím, chvíli jsem přemítal.

A hlavně, identifikují oni vůbec mě? Vždyť i já jsem vypadal tehdy poněkud jinak. Plný síly a optimismu. Co jsme si tehdy užili legrace ve škole, ale i na společných výletech či exkurzích. Bude i dnes znít mezi nimi zvonivý smích anebo se dostaví vzájemná ostýchavost?

A co si mám vzít na sebe, i takové myšlenky se mezitím vtíraly ještě do mé mysli.

Ale musím, musím! Co by asi řekli mé neúčasti?! A tak tedy jsem šel to sobotní odpoledne celkem tichými ulicemi města ke škole. Opatrně jsem nahlédl na gymnasiální nádvoří...a už jsem je uviděl, do půlkruhu uspořádaný hlouček mladých dam. Poznal jsem je až na jednu okamžitě, ony mě naštěstí rovněž. Následovalo srdečné tisknutí rukou a první neformální věty.

A přicházeli další a další....

Nedlouho poté se ve dveřích školy objevil sám pan ředitel s uvítacím projevem, ve kterém pokračoval i na schodišti v prvním poschodí uvnitř školy.

Trochu jsem v tu chvíli zapochyboval, kdo vlastně má být průvodcem mé třídy po budově, ale nakonec přece jenom tato milá povinnost zůstala mně.

Vzpomínkovou akci jsem začal, no kde jinde, jak v zeměpisné učebně, kde asi trávili v minulosti tito „studentíci" nejvíce času.        Už po vstupu do této učebny jsem na tvářích přítomných, relativně nedávno narozených, uviděl jejich údiv ze změněného interiéru místnosti, kde očima marně hledali jimi kdysi počmárané lavice.

Nenechal jsem je ale dlouho odpočívat. Usadil jsem je do míst, kde před léty seděli a začal je  zkoušet z toho, co si měli snad ještě pamatovat.

Výsledek odpovídal patnáctileté pauze, na otázky jsem odpovídal jenom já!

Pak mě ale napadlo, že se zeptám těchto odrostlých dorostenců a dorostenek na jejich povolání s nečestným úmyslem, že by se mně mohlo jejich současné profesní zaměření ještě třeba hodit.

Někteří  o sobě následně prozradili, že jsou obchodními referenty, jiní zase managery.  Dita, jako molekulární bioložka, mně přislíbila kmenové buňky na inovaci mého přestárlého těla, Kateřina vzadu zase nabídla veterinární ošetření, potěšila charita u Lenky, zmalomyslněl jsem u nabídky gynekologických testů kterousi přítomnou „vílou."

Raději jsme dále pokračovali v prohlídce školy, prošli jsme krásnou biologií, méně vzhlednými učebnami chemie a fyziky, nechal jsem je i nahlédnout do „soudní síně," tedy sborovny.

Prohlídku jsme  ukončili ve školní jídelně, kde se asi v minulosti pohybovali nejraději! Ostatně byli, jak jsem je znal, vždy materialisticky zaměřeni.

Pak už v nastupujícím šeru jsme museli opustit „stánek vědění" a přemístili  se do restaurace „U Rochů," ve které se i před lety cítili, jak ryby ve vodě!

Následující večeře byla skvělá, stejně jako předcházející přípitek. Sálem probleskovaly blesky fotoaparátu, retušéři u mých snímků budou mít ještě hodně práce.

Nu a jak se dalo očekávat, záhy se u prostřeného stolu zapředly rozhovory všem možném. S Kateřinou K. jsme konečně vyřešili výchovně –vzdělávací problémy ve společnosti, s Daliborem jsem posoudil zdravotní stav sportovců a tělocvikářů, s Otakarem poměry na pracovištích dříve a dnes. S Ditou i ostatními jsme zavzpomínali na vyučující a školou prostupující humorné historky. Téměř všechny přítomné zaujaly Alešovy úspěchy v chovu šneků a střevlíků , a tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho.

Velmi příjemné hodiny v družných hovorech rychle ubíhaly. Jistě, celý kolektiv, jak to bývá naprosto běžné, se časem rozpadl na řadu diskutujících hloučků, přičemž probíraná témata byla přirozeně velmi rozmanitá a oplývala zajisté i humorem.

Všeobecně převládala zjevná spokojenost, kterýžto stav duše se odrážel ve tvářích všech přítomných.

V nečetných chvílích mého osamění jsem ještě jednou procházel svýma očima po všech, s kterými jsem si rozuměl celé roky a pocítil "změnu" ve svých spojivkách...

Ale vše má svůj konec. I pravil jsem kolem sedícím, že jedno z největších umění v životě člověka je umění zavčas odejít. Vstal jsem tedy, začal obcházet rozesmáté a stisknutím ruky se loučil...

Neodpustil jsem si, již ale vstoje, ocitovat nepříliš pozměněná slova velkého humanisty Alberta Schweitzera:

Nevím, jaká vás všechny čeká budoucnost, ale zcela jistě budete šťastni, pokud budete v životě hledat a nalézat to, co prospívá jiným...

Jaromír Slavíček

p.s. snad mně jenom chyběl „Dům holubí."

.

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109510
Týden: 387
Dnes: 30
  přihlásit poslední změna: 07.11. 2011 06:29:29