Po stopách hradů

Po stopách hradů

Těch bylo v našem kraj poměrně hodně. Byli jsme kdysi ve středověku hrází proti Uhrám a tak není divu, že naši panovníci budovali opevnění na kde jaké vyvýšenině.

K některým z nich, a to ve Vizovických vrších, jsem se vypravil Vysedl jsem z autobusu v Provodově – Maleniskách. Čekal mě od autobusové zastávky prudký výstup ke kostelíku, kde se konává známá pouť. No a pak jsem si to namířil od něho po zelené značce lesem, který byl po nočním deštíku hodně vlhký.

Dýchalo se mně snad právě proto parádně. Okolní lesní porosty byly dost jednotvárné. Vpravo řídký smrkový les, vlevo listnáče. Dole na Malenisku ukazatel dával na vědomí, že ke Starému Světlovu je to 1 km.

Mně se ale cesta zdála rozhodně delší. Ale i tak jsem se asi po dvaceti minutách ocitl poblíž vrcholu. Podle stupňovitého terénu jsem usoudil, že se nacházím v původním v předhradí.

O chvíli později mně moji předtuchu doložila orientační tabule. Samotný vrchol z okolního terénu strmě vystupoval, i přes schůdky mně dal zabrat. Žádný rozhled neposkytoval, všude kolem se rozprostíral les. Na místě samotném jsem spatřil silně rozčleněný terén, obemknutý zdivem, na první pohled restaurovaným.

Nevím, nevím, asi se mýlím, ale raději bych v této lokalitě viděl jen zdivo historické, dnešní malta mně do takových míst moc nezapadá. Jinak jsem měl ale dojem velmi silný. Aha, tak tady na severu jádra stál podle nákresu orientační tabule podsklepený palác.

Tu zase, tedy na jihozápadě, věžní brána. Vše bylo porostlé věkovitými buky, byl jsem překvapen mohutnými hradními příkopy. A ten sráz směrem k jihu, no, nechtěl bych být dobyvatelem tohoto hradu.

Jinak všude amatérské výkopy nebo pozůstatek odebírání materiálu obyvateli okolních obcí. Kdo ví. Opět jsem se začetl do orientační tabule.

Dozvěděl jsem se z ní, že první písemná zmínka o světlovském hradě pochází z roku 1360, kdy hrad drželi páni ze Šternberka, kteří tehdy ovládali také Lukov a Zlín.

Od roku 1423 měl hrad v držení král Zikmund, který jej postoupil své manželce Barboře Celské, v jejíchž službách zde působil jako purkrabí obávaný válečník Pankrác ze sv. Mikuláše, jenž se neblaze proslavil jako vůdce lapků, pustošících celý kraj.

Páchal v okolí hradu veliké škody, neměl tedy dobrou pověst. Z toho důvodu v r. 1449 moravští stavové hrad Světlov od Pankráce odkoupili a prodali jej Burianu z Vlčnova.

Za česko-uherských válek mezi Jiřím z Poděbrad a uherským Matyášem Korvínem trpěl celý kraj četnými nájezdy. Těmi byl poznamenán i Světlov, pobořený a opuštěný hrad postupně chátral, takže se uvádí v roce 1517 již jako pustý. Zajímavé.

Já však musel dál, po modré směrem ke Komonci. Šel jsem po cestě vymleté vodou, lepší bylo kráčet po její krajnici. Po levé straně mé cesty se vypínal další zajímavý vrchol Bába, který jsem však ten den ve výzkumu vynechal.

Ale to už mě čekal další výstup, naštěstí jen krátký, aby se mně v jeho závěru otevřel pohled na samotný Komonec, 672 metrů vysoký. Ten byl opět bez výhledu, ale to nevadilo. Stojí na něm mohutný dřevěný kříž, smírčí kámen a pyramidka z kamenů, zřejmě turisty vytvářená. Kolem plno kvetoucího šťavelu, no krása.

Pokračoval jsem po modré dál. Cesta se kroutila, mnohdy jsem zapochyboval, jdu-li správným směrem. Asi po třech kilometrech jsem byl u další historické lahůdky - Andělského hradu, Sehradu, nebo také Engelsberku.

Zprvu můj zrak upoutalo malé jezírko. „Co to tu dělá, v takové nadmořské výšce?“ ptal jsem se sám sebe. Jeho hladina byla celistvě pokryta vodní řasou. „Bude asi přírodního původu,“ usoudil jsem. Dodatečně jsem se dozvěděl z informačního panelu, že nikoliv.

Prý existovalo už v době zakládání hradu. Pak mě ještě čekalo několik set metrů chůze k vlastnímu hradu. V jeho předpolí bylo několik za sebou ležících valů. Na místě samotném jsem spatřil plno jam a kamení.

Ale i ohniště a další důkazy, že se zde i v současnosti člověk dost často vyskytuje. Postál jsem v jádře hradu a zamyslel se. Z literatury jsem věděl, že jako u jiných hradů i tento často měnil svoje vlastníky. Někdy ho obývali i takoví majitelé, kteří svému okolí škodili.

Tak to holt mezi lidmi bývá. Hrad byl postaven krátce po polovině 13. století. Nejvýchodnější konec ostrožny zaujímá vlastní obdélníkové hradní jádro o rozměrech 35 x 20 m.

Ze severní a východní strany k hradnímu jádru přiléhala hradba ve vzdálenosti necelých deseti metrů. Kromě jižní strany obíhal celé jádro parkán rozšířený na východě, kde se z něj vstupovalo do jádra hradu, do něhož se, opět podle orientační tabule, vstupovalo na jihozápadě věžovitou bránou z předhradí, mostem přes mohutný příkop s valem, který obklopoval celé jádro.

Po podrobnějším průzkumu jsem uviděl na jihozápadě zbytek zdiva, patrně se jednalo o pozůstatek hradební zdi, které byly údajně silné až skoro dva metry. Musel jsem uznat, že hrad stál pro obranu na ideálním místě.

Kolem bývalého hradu jsou i dnes patrné velmi příkré srázy. Jen od západu se asi mohli útočníci přiblížit se k hradu. Tam jim bránil v postupu mohutný sypaný val dosud 3 metry vysoký.

Těch za sebou řazených valů jsem tam ale pozoroval víc. Pojmenování hradu Sehrad, používané dodnes, má původ v německém přepisu názvu Sehradice jako Zehrad. O tomto hradu, stejně jako o většině jiných, vypovídají četné pověsti.

Vypovídají o pohledu našich předků a ta místa před dvěma staletími: „Uvádí se, že tam obyvatelé skrze duchy a strašidla nemohli bývati.“ Pověsti o hradních strašidlech se v roce 1892 objevují i v knize Eduarda Pecka. „Prý tam běhají tam ohniví psi a střehou pokladů v zasypaných sklepích.

Jezero u hradu nemá prý dna a zasypaná studně blíže jezera byla tak hluboká, že kačena s hrkávkou, již do ní spustili, vyplavala až u Hradiště z Moravy. Starý uhlíř viděl na své oči vodníka, jak bral divoké svini mladé a házel je do jezera.

Podobných pověstí koluje mezi lidmi více,“ píše se. Obecní kronika Horní Lhoty zaznamenává podle Radima Vrly další pověst o ženě, která na Velký pátek viděla v hradních sklepích plné bečky zlata. „Ani hradní strašidla však neuchránila opuštěný hrad před jeho rozebráním na stavební materiál. Dnes je hradní areál dochován ve formě výrazných terénních útvarů, ze kterých jen místy vystupuje kamenné zdivo,“ připomíná Radim Vrla.

S tím bych plně souhlasil. Tajemství Sehradu se na začátku šedesátých let snažili odhalit amatérští kopáči, kteří na hradě odkryli asi pětimetrovou část vnější hradby zasypanou zřícenými zdmi. Dál kopali do hloubky tří metrů a našli množství keramiky z třináctého až patnáctého století a několik kovových předmětů. Amatérské výkopy však byly brzy zastaveny, takže hrad nebyl vážněji porušen.

Většina nálezů je dnes, podle Radima Vrly, nezvěstných. Při zmiňovaném oficiálním archeologickém výzkumu, který v roce 1983 vedl Jiří Kohoutek, byly nalezeny další zlomky keramiky, soubor železných předmětů, mezi nimiž převažovaly hroty šípů do kuše. Nejčastěji zmiňovaný byl nález středověkého visacího zámku a už dříve objeveného meče s rytými znaky Božího hrobu a kříže.

Po prohlídce torsa hradu jsem se po zelené vydal do Horní Lhoty na autobus do Luhačovic. Půl tuctu kilometrů složitým reliéfem mně dalo docela zabrat.

Ale to co jsem ten den viděl, stálo za to!

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109509
Týden: 386
Dnes: 29
  přihlásit poslední změna: 28.08. 2015 08:45:02