Po dvaceti letech

Sraz po dvaceti letech

Setkávání s bývalými studenty má svůj neopakovatelný ráz. Každé následující je svým způsobem  originální. Letos se moji bývalí žáci rozhodli uspořádat své „sympozium“ na „konci světa“. Tedy v poloopuštěné, přesto svým romantickým rázem kouzelné vesničce, Maršovu.

Ono je to vlastně lepší, než něco podobného konat uprostřed města s jeho civilizačním ruchem, a tím i ztrátou určité intimity, kterou taková setkání mají mít.

Od Jany jsem e-mailem dostal na tento „scuk“ pozvání. Trochu jsem se upejpal, že jako nevím, jestli přijedu a tak podobně. Ve skutečnosti jsem byl už od počátku rozhodnutý, že účasten budu.

V krásném podvečeru, jen pár hodin před první adventní nedělí, jsem se vydal romantickou silničkou hlubokými lesy ke svému cíli. Ke Středisku environmentálního vzdělávání, lépe by se mně psalo k bývalé škole, jsem přijel na prahu nastávající noci.

Všude byl klid, až jsem si kladl otázku, jestli jsem si nespletl termín.  Budovu jsem začal pomalu obcházet, pár oken v ní sice svítilo, avšak to ticho kolem ní bylo až zarážející.

Tak jsem svoji třídu neznal.

Na obloze se chlubila svou krásou večernice - Venuše. Vracel jsem se k hlavnímu vchodu, když tu náhle jsem spatřil k němu přijíždět velké auto. Otevřely se jeho dveře a už jsem byl, jak se říká, doma.

Usmívala se na mě totiž dvě, více jak povědomá děvčata. Následovaly první vřelé stisky rukou, abychom pak společně vešli dovnitř střediska. Interiér nebyl až tak opuštěn, jak se mně původně pozdávalo.

Už se v něm pohybovalo několik mladých mužů, končících přípravu na nastávající dění.Opět přišly na řadu mnohačetné úsměvy na uvítání, tentokrát chlapské, takže úvod setkání nemohl být lepší.

Na stolech bylo našim očím předloženo plno obložených mís, samozřejmě i nějaké ty tekutiny, to aby i pitný režim byl v dalších hodinách dodržován. Každou chvilku do místnosti však vcházely další a další mně tak známé tváře. Trochu jsem se obával, jestli je všechny dokáži dle vzhledu identifikovat.

Přece jenom odstup dvaceti let od maturit byl poněkud větší. Strach byl však zbytečný.

Ti časně dospělí, alespoň podle mého situačního pozorování, se příliš vzhledově nezměnili. Snad jenom u některých „kluků“ ubylo temeni hlavy něco vlasového porostu, ale o to mně byli sympatičtější.

Vestoje jsme vytvořili několik skupinek, ve kterých se řešilo vše možné, zatím ještě bez větších vzpomínek na naše gymnaziální soužití. Ale i na ně se záhy dostalo, neboť mezi námi začaly kolovat fotografie, které pořizovala Jana Kučerová na lyžáku, vodáckém zájezdu i v Praze.

Zbystřil jsem v těch chvílích pozornost, protože tento materiál nutně potřebuji jako obrazový doprovod do své další publikace Studenti za školou.

Úsměvů časem přibývalo geometrickou řadou.

Usedli jsme.

Já pak dal na chvilku přednost dialogům s Ditou, Janou, Ondřejem, Pavlem atd. A bylo o čem hovořit. O cestování po světě, zdraví, bývalých učitelích a podobně.

Na řadu poté přišel výtečný gulášek, po kterém se začalo schylovat k přípitku. Já jsem k němu přispěl pouze sklenicí vody, myslím, že by mě moje felície pochválila. Vyzvání k projevu mě ani tak nepřekvapilo, měl jsem svou učitelskou mnohomluvností hodně svých pocitových vzpomínek na jazyku.

Snažil jsem se je řadit chronologicky, ne vždy se mně to ale dařilo, neboť jsem často svou nostalgicky vedenou řečí odbočoval do jiných témat. Záhy po mém monologu jsme se odebrali do sousední místnosti, abychom zhlédli z videa vodácký zájezd.

Já na něm bohužel tenkrát chyběl.

I když vím z jiných let, jak takové akce probíhají, přece jenom byl můj zrak uchvácen některými akčními záběry, především pak sjížděním jezů, ale i „topením“ některých mých kolegů. Občas jsem si u posledně jmenované „zlomyslnosti“ mnul ruce…

Ale všechno, co začíná, také jednou musí končit. K deváté hodině večerní jsem se tudíž začal hotovit k odchodu. Vím, co je to slušnost. Ti pořád ještě mladí si přece museli vyříkat i něco, co bývalí učitelé nemuseli slyšet. A taktéž si chtěli při kytaře zazpívat.

Já bych v tom případě pouze na prázdno otevíral ústa. Ne vždy jméno napovídá o schopnostech. Ještě před mým odchodem nás však venku čekalo skupinové fotografování. Můj obličej však neměl objektivu fotoaparátu ten večer co nabídnout.

Jestli vůbec kdy měl.

Doufám, že současná fotografická technika retuší umožňuje napravit nedokonalosti přírody. Pak už nastalo mé loučení a poslední zamávání. Před ním jsem ještě stačil věnovat své třídě moji poslední publikaci.

Nastartoval jsem auto, přičemž se trochu modlil, aby se mu rozsvítila světla. Potěšila mě!A vydal se tmavým, až tajemně a strašidelně působícím lesem zpět do Uherského Brodu. A znovu ve své mysli prožíval ty uplynulé hezké zážitky.

Takových mě už moc asi v životě nečeká.

Jaromír Slavíček extřídní 4.D.

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109489
Týden: 366
Dnes: 9
  přihlásit poslední změna: 29.11. 2016 07:56:20