Plody podzimu

Se seniory o plodech podzimu

V těchto týdnech se příroda ukládá do svého zádumčivého, očekávaného spánku, aby si odpočinula od ruchu životem kypícího vegetačního období.

A kdo jiný nežli senioři dokáží ocenit proměny jejího šatníku s brožemi, mezi které náleží i plody, které nám příroda v tuto dobu v oko předkládá.

A tak jsem na základě pozvání přišel v první listopadový den mezi brodské seniory, abych se s nimi podělil o podzimní romanci krajiny.

Pěstované ovoce je už z větší části v našich sadech a zahradách sklizeno, ne všude se tak ale stalo, a tak nezřídka je ještě vidět „zapomenuté" plody, smutně visící na větvích stromů a žalující na nezájem svých pěstitelů.

Budou postupně zasychat a časem i opadávat.

Snad z nich bude mít radost alespoň ptactvo, které tímto uvítá možnost svého potravního přilepšení před blížící se nemilosrdnou zimou.

V průběhu besedy jsem se pokusil v několika desítkách minut přítomné seniory seznámit s plody dřevin, které nejsou až tak příliš známé širší veřejnosti.

Už proto jsem se nechtěl příliš zdržovat promluvou o šípcích , které jsou, každý jistě ví, neocenitelným zdrojem vitaminu C a beta karotenu, předstupně to vitaminu A.

Šípky se mají po utržení a rozdrcení přes noc nechat vyloužit, roztok zahřát pouze do vlažna a následně ho přecedit kvůli odstranění chloupků. Pak teprve je možné takový čaj nazývat vitaminovou bombou.

Začal jsem tedy raději svůj proslov pojednáním o jeřabinách, které se svým využitím v naší kuchyni poněkud opomíjejí.

Jeřábů, coby běžných dřevin, je celá řada druhů, nejoblíbenější pro zpracování je jeřáb Moravský - sladkoplodý, jehož plody nacházejí uplatnění hlavně při tvorbě džemů a marmelád.

„No jo, ale jak rozpoznat jedlé jeřabiny od nejedlých?"naznačil jsem obecenstvu možný problém.

„Stačí si povšimnout třeba lístků jejich složených listů, u jedlého jeřábu jsou zoubkovité jenom v jejich horní polovině, u ostatních druhů po celém obvodu!

Komu tento rozpoznávací znak nestačí, ať se zakousne přímo do dozrávajících malviček jeřábu, a hned podle chuti sezná, jak se věci mají,"poznamenal jsem s nepřehlédnutelným úsměvem.

Vzápětí se ukázalo, že ne všem účastníkům besedy jsou známé další druhy jeřábů, například jeřáb muk, anebo méně častý druh s neobyčejně ceněným dřevem, tedy jeřáb břek.

Jeřáb oskeruše, chcete-li oskoruše, vyžadoval ode mě pak zasvěcenějšího, podrobnějšího výkladu.

Už jeho fotografie s pestře zbarvenými malvičkami na větvích všechny přítomné zjevně zaujala.

Plody tohoto, snad mně bude odpuštěno, když použiji název „slováckého"jeřábu, nejsou nikterak velké, mají v průměru jenom kolem 3 cm a jsou kulovitého nebo vejčitého tvaru.

Nebylo pak možné se v následujících okamžicích v těchto souvislostech nezmínit i o pálence z oškeruší dělané.

„Je to doslova „Božský" nápoj, a to i v dnešní, částečně prohibiční době," pravil jsem hrdě.

„Ano, ano, na Maršově je k vidění ten statný strom, v prostoru známého sesuvu, víme o tom místě", ozvalo se odkudsi zezadu.

Naznačil jsem pro jistotu, že vzrostlé oskeruše jsou svým zřídkavým výskytem předmětem nemalého zájmu zájemců právě u nás, tedy na jihovýchodní Moravě, a památné stromy tedy vyžadují patřičnou ochranu!

Ale to už jsem musel v přednášce přikročit k dalším, podle mě docela zajímavým dendrologickým exemplářům.

„Obrovským zdrojem vitaminů jsou kromě šípků oranžové bobule rakytníku, mají rovněž velké množství vitaminu C a betakarotenu,"pokračoval jsem v poučování a předal okolí větvičku rakytníku ze své zahrady.

Vzápětí jsem si ale postěžoval, že se jeho plody obtížně pro všudypřítomné trny sbírají.

„Dejte je do mrazničky, a pak půjdou z větviček lehce setřepat!" uslyšel jsem radu z pléna.

No vida, co se člověk na přednášce nedozví!

U ostatních předkládaných dřevin, ať už slovem nebo obrazem, jsem už nebyl s jejich možným využitím tak optimistický, ale považoval jsem za důležité naslouchají seniory ještě před obědem s nimi přece jenom trochu seznámit.

Započala tedy řeč o poněkud známějších plodech našich lesů a hájů.

Uvedl jsem, že i nažky žaludů a bukvic se dají pojídat, ale až po předcházejícím jejich pečlivém a několikanásobném vyluhování, což se kdysi ve válečných dobách pravděpodobně i dělo.

U dalších plodů jsem už dokonce svým výkladem naznačoval nutnost opatrnosti při jejich sběru.

Byť nás upoutají nejednou svým vzhledem, jedlé už nejsou, ba dokonce mohou být  i trávící soustavě nebezpečné.

„Jé, to jsou ty praskavé kuličky, co jsme je v mládí stiskávali," zaznělo přede mnou, když jsem vzal do rukou další ukázku plodů jedné z křovin.

„Ano, jsou pěkné ty bílé křehké bobulky co držím, ale pozor, na jídlo nejsou, způsobily by přinejmenším trávící potíže"

Obrázek brslenu evropského, promítaného dataprojektorem, nikdo nepoznal, i když jsem vzhled jeho narůžovělých plodů přirovnával k tvářnosti kněžských čepiček.

I zde jsem musel upozornit na jejich nemalou jedovatost.

Ptačí zob naproti tomu identifikován diváky po chvíli váhání byl, neboť jsou často z něho vytvářeny před našimi domy živé ploty, jeho plody jsou však lidskému  jazyku rovněž zapovězeny.

Nic na tom nemění skutečnost, že ptáci je bez problémů sezobávají.

Rovněž nažek jasanu a zejména rozmanitých druhů javorů, které jsem promítal, je všude v přírodě momentálně na zemi i stromech jak naseto, nikoho však neláká jejich konzumace, i když našemu trávícímu traktu nebezpečné nejsou..

Spíše obtěžují tím, že jejich dvounažky, známé to „vrtulky" zalétávají do zahrad, kde na jaře klíčí, a pak se obtížně  z těchto míst odstraňují.

A pak jsem, trochu snad i teatrálně, uchopil do ruky větvičku tisu červeného s jasně červenými míšky.

„Co mám k těmto červeným plodům říct," otázal jsem se hlasitě spíše sám sebe?

„Ty lidskému organismu neublíží, ale to je taky jediné, co bych možná vzal do úst, jinak je tento strom ve všech svých částech smrtelně jedovatý a neradno si s ním cokoliv začínat!"

Podle pověr prý nesmí člověk pod tisem usnout, jinak se dostane pod vliv zlých sil.To bych opravdu nerad, je jich v našem okolí až tak dost.

Marná byla moje následná snaha nechat kolovat větvičku tisu mezi přítomnými, asi jsem posluchače svými dramatickými slovy příliš vystrašil

„Proč na některých jedincích tyto míšky jsou a na jiných ne?" optal jsem těch přede mnou, tušíc s předstihem otázku mně naslouchajících.

Rozhostilo se ticho!

„No nebojte se, nejsme přece ve škole!" snažil jsem se vyvolat diskuzi.

„Odpověď je, vážení, docela prostá.,"  nenechal jsem dlouho čekat sluchová ústrojí.naproti sedících.

„Jde o dvoudomé rostliny, prostě jeden jedinec je on, druhý je zase ona. Je to jako u člověka, nic divného, tak co...

Samčí partner by měl být ale kvůli opylení a následnému oplození někde poblíž. Obdobně zase jako u lidí, nebo snad néé?"

Pak jsme se začali pro změnu bavit o kdouloních. Tyto druhy ovoce málokdo zná, ačkoliv nejsou zase až tak svým výskytem vzácné.

Jejich plody, tedy kdoule, ale za syrova by mohly způsobit potíže, a tak je raději tepelně upravujme!

Kdosi v povzdálí místnosti zašveholil. „A nádherně voní!"

Pokýval jsem souhlasně hlavou...

Čas ale pokročil a já měl pocit, že bych měl závěr přednášky věnovat něčemu už pomalu předvánočnímu.

Nabízelo se mně  slovní i obrazové porovnání mezi „koňskými" kaštany a kaštanovníky

První z nich jsou vyhledávanými objekty na hraní zejména mezi dětmi, nejednou jsem musel procházející kolem mě  školku navigovat k jejich nejbližšímu nalezišti.

Je však třeba vědět, že k jídlu se plody těchto stromů,  jinak vzhledově nesporně zajímavé, rovněž nehodí.

„Zato méně nám známý kaštanovník, to je, panečku, o něčem jiném," ukazoval jsem kurzorem myši na obrázek již rozevřeného ostnitého obalu plodů.. Tepelně upravené nažky tohoto kaštanovníku jsou více jak žádané na našem stole.

„Ty opečené, to je opravdu pochutnáníčko!" podotkl jsem a jazykem olízl svůj horní ret.

.............................

Svět seniorů je světem, ve kterém se člověk zamýšlí nejenom nad dobou svého mládí, ale také již pomalu začíná bilancovat průběh celého svého života.

A příroda si na podzim počíná podobně, věřte mně!

Jaromír Slavíček