Pekelný zážitek

Tak jsem byl v pekle

Hned vysvětlím. V Uherském Brodě se tento víkend konaly akce zaměřené ke Dnům evropskému kulturního dědictví.

A věru, bylo se na co dívat a co poslouchat.

V zahradě Panského domu účinkovaly známé soubory, veřejnosti byly zpřístupněny památkové objekty, konaly se prohlídky kostelů s průvodci, v městské knihovně se četly pohádky.

Po městě jezdil vláček, no, nabídka mnoha dalších akcí více je působivá.

Při jednom z koncertů jsem potkal místostarostu města, pana Ing. Petra Vránu, který mě po krátkém rozhovoru poslal do pekla.

Tedy abych byl přesnější, doporučil mně, abych se šel podívat do podzemí uherskobrodské radnice.

Řekl jsem si, nakonec proč ne, nadzemí našeho sídla znám poměrně dobře, ostatně jsem o něm mnohokrát psal, ale podzemí, to bude asi o něčem jiném.

Ano, i Uherský Brod má své tajemné podzemí, tvořené sítí historických chodeb
a rozsáhlejších podzemních prostor, které kdysi dávno sloužily šenkovním účelům.

No, ale že má brodská radnice peklo, to mě přece jenom, když jsem si ho představil, poněkud vyvedlo z míry.

Musím ho prozkoumat, stůj co stůj.

Kolem zdařile rekonstruované, třináct metrů hluboké studny jsem začal vcházet do brodského záhadného bludiště.

Úvodem mně sličná dívka  rukou naznačila směr, kterým se mám ubírat, abych se záhy na to ocitl v místech, po kterých asi mnoho lidí v reálu netouží.

Z cihel utvářená vstupní klenutá místnost byla obdařena starodávným kuchyňským náčiním, selským vozíkem a při stěně objemnou, tmavě zabarvenou truhlou.

Mezi vším popisovaným jsem spatřil prvního rohatého s mohutným plnovousem, který mně dal na vědomí, že se nacházím v pekelné recepci.

Úkosem si mě prohlédl, pak sklopil oči k řádkům velké knihy před sebou ve snaze porovnat můj vzhled se svými zápisy.

Asi jsem obstál, protože rukou ukázal dál.

V další, tentokráte protáhlé místnosti, postávali nebo polehávali na pokrývkách další čerti, přičemž jejich tváře se souběžně vydávanými zvuky nevěstily pro mě nic dobrého.

Naštěstí kousek od nich se v peřinách převalovalo roztomilé čerťátko, které mě na chvíli svým skotačením odpoutalo od chmurných myšlenek.

Naproti u stolku seděla docela půvabná čertice opět s knihou dobrých a špatných skutků, došlo mně v tu chvíli, že tady půjde do tuhého.

Shodou šťastných okolností se však u čertice napřed zastavil jakýsi rodič s malou dívenkou, tím jsem se stal svědkem lustračního řízení, neboť jsem uslyšel následující dotazy:

„Byla jsi hodná? Nezlobila jsi rodiče?"

Dívenka ustrašeně sklopila hlavu, takže za ni musel odpovědět tatínek...

„Celkem to ušlo."

Využil jsem v tom okamžiku nepozornosti osazenstva pekla a obratně proklouzl do další pekelné sekce, nacházející se o patro níž.

Srdce se mně v hrudi zastavilo, neboť teprve tam jsem si uvědomil, že jsem na „konečné".

Všude stáli nebo seděli čerti s děsivě vyhlížejícími tvářemi, velkými rohy na čelech, netopýříma ušima, oděni v cárech i bez nich, kolem ponuré šero, rušené jen pronikavě ostře červenými a řetízkově uspořádanými žlutými světly.

Movitější čerti měli na sobě kostýmy všelijakých barev, většinou červenočerných, jejich vzhled byl více jak odstrašující.

Který Lucifer by ale nezaplesal nad takovou výbavou pracoviště?

Uprostřed místnosti byl kotel, polínka pod ním doslova sálala, při zemi se válely chuchvalce pekelného kouřma.

No, pekelná atmosféra, ostatně jak jinak!

Při pohledu na kotel jsem se zasněně neubránil myšlence, že příští středu má být 31. zasedání městského zastupitelstva.

Hmm!

To jenom tak na okraj.

Abych se alespoň trochu zbavil trémy, položil jsem jednomu z čertů otázku.

„Šetříte tady plynem, co?"

Skřek a kývnutí hlavou mně bylo odpovědí.

V tu chvíli vešly do pekla další návštěvy, rodiče s dětmi v náručí.

Ty, jak spatřily obraz pekla, pustily se do srdceryvného nářku, nebyly k zastavení.

Neměl jsem to srdce, jal jsem se je hned utěšovat, ať se nebojí, že si čerti v pekle nechají pouze jejich rodiče.

Nářek však tím ještě více zesílil, ve tmě se však nedalo rozeznat, jestli dětí, nebo oněch rodičů.

Můj další dotaz se týkal původu čertů.

Odpověděli, že jsou z Březové, a to z Občanského sdružení Kopretina.

Takže Březová, vesnička, kde mají sídlem originální školu a nádherně zalesněné okolní prostředí.

To se jim pak shání dřevo pod kotle, pomyslel jsem si.

Ale nyní vážně, už jsem viděl v životě hodně pekelných scén, ale to, co jsem spatřil v podzemí brodské radnice, no to bylo něco fascinujícího.

Tak věrně vyobrazená atmosféra pekla, ty hábity účinkujících, strašidelné masky, a vůbec všechny ty pekelné přináležitosti.

Jsem si jistý, že se peklo nedá obrazově lépe imitovat.

Snad jenom chyběla náplň kotlů.

No což, počkáme si na středu!

Když jsem odcházel pln dojmů z  pekla po schodech nahoru, tak jsem se obrátil k pekelníkovi a pravil:

„Jste velice šikovní. Paráda."

Na shledanou!"

Slušnost je slušnost. Ale ten pozdrav na rozloučenou jsem si asi mohl odpustit...

Jaromír Slavíček