Pátek-třináctého

Pátek – třináctého...

Už od rána sdělovací prostředky s ironií naznačovaly varování k tomuto dni, samozřejmě s dovětkem, že se jedná o pověru. Statistiky nedokazují, že by se mělo souběhem těchto dat něco nekalého dít.

Přesto je zajímavé, že nemálo lidí v tento den raději nevyjíždí ze svých domovů, nechodí zbytečně do rušných ulic a vůbec se vyhýbají místům, kde by jim mohla hrozit nějaká újma.

Prý v některých hotelích dokonce vynechávají u pokojů číslo 13, pacienti v nemocnicích zase odmítají stanovený termín operace na tento den, a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Rozumný člověk se samozřejmě musí usmívat těmto obavám. Takových pověr je!

Pokud někomu přeběhne černá kočka přes cestu, tak se prý někteří z nás raději vrací anebo si namlouvají, že přeběhnuvší šelma nebyla až tak černá.

Proč by se právě v pátek třináctého mělo člověku nebo přírodě něco zlého přihodit?

V uplynulý páteční podvečer se sice už zrána venku oproti předcházejícímu dni hodně ochladilo, ale kolem poledne sem tam mezi mraky vysvitlo slunce, takže vcelku převládala pohoda.

Z éteru radiopřijímače tradičně zaznívaly negativní zprávy o problémech se státním rozpočtem, o množství sněhu na horách, a tak podobně. Den jako každý jiný.

S nástupem večera se poeticky rozsvítila uliční světla, udělal jsem si tedy kávu a sedl k televizi, později i k počítači. Všude klídek končícího lednového dne!

Radiožurnál nabízel příjemnou hudbu, přerušovanou pouze rozhovorem moderátora s kýmsi pozvaným.

Náhle cosi udeřilo!

Říkám si, asi  něco redaktorovi spadlo ze stolu a podvědomě jsem obrátil hlavu k rádiu.

Ne, odtamtud ten podezřelý zvuk určitě nepřišel.

Znovu rána, tentokráte jako kdyby někdo zabušil do dveří.

Že by přišel host na návštěvu, nemohl natrefit na zvonek a svůj příchod avizoval rukou?

I tato varianta se mně zdála dost nepravděpodobná a záhy jsem ji zavrhl.

Pohlédl jsem mimoděk z okna a už uviděl viníka.

Prvního letos!

Venku se rozpoutala sněhová bouře. Opravdová bouře, tak jak ji v zimním období znají z Milešovky nebo Luční boudy v Krkonoších.

Vítr vrhal miliardy sněhových vloček, letos zatím v nížinách tak vzácných, krom jiného i proti mým oknům. Nešla otevřít a ani by to nebylo rozumné.

Koruny blízkých statných stromů se v náporu vichru ohýbaly, jako Japonci při svém typickém pozdravu. Viditelnost byla tak do 50 metrů a ji doprovázející hukot vichřice umocňovaly celkový dojem.

Jakýsi chodec na chodníku s kapucí na hlavě v předklonu sváděl marný boj s větrnými poryvy, nedokázal udržet přímý směr chůze..

Kužely světel projíždějících aut jen obtížně protínaly tmu a samotná vozidla zřetelně zpomalovala svoji jízdu.

„Čerti se venku ženili!" Přírodní živly tu zase jednou ukazovaly svoji sílu.

Na druhé straně musím konstatovat, že pozorovat sněhová mračna, útočící proti světlům lamp v přilehlém parku, byl vizuální požitek. Samozřejmě asi  jen pro toho, kdo tiskl obličej ke sklu okna zevnitř.

Vše trvalo jen několik minut, ale pocitově to bylo něco velmi poutavého!

Málem bych ale zapomněl...

Bylo... pátek třináctého!!!

Jaromír Slavíček


09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109510
Týden: 387
Dnes: 30
  přihlásit poslední změna: 14.01. 2012 15:37:58