Parkování

Parkování

Jako kdyby nebylo dost na tom, že v pošmourné zimní ráno jsem musel nasednout do svého studeného auta, zaláteřit nad námrazou na jeho oknech a modlit se, aby motor po nočních mrazech vůbec naskočil.

Pak teprve rozsvítil světla, připoutal se a pomalu vyjel za nákupem k nejbližšímu obchodu. Netrvalo dlouho a na uvedeném místě jsem otráveně konstatoval, že u něho moje autíčko oddechu místem odstavení nenalezne.

Kam ho mám jenom odložit, položil jsem si otázku.

Vždyť všude je plno, vidím při okraji vozovky jenom dlouhou a souvislou řadu aut.

„No nebylo to ke znechucení, řekněte?“

Zamířit do placených zón? Ty bývají také někdy dost daleko od středu města, tedy od obchodů, úřadů i škol.

„A navíc, proč také zbytečně obtěžovat automat a ochuzovat tím svoji kapsu, že ano?“

A tak jsem pokračoval pomalou jízdou s vykloněným tělem v popruhu a očima na stopkách v průzkumu okolí.

Konečně! Nalezl jsem volné místo. Tak aspoň že tak! Takže jsem zkusil zaparkovat na daném místě. Ježíši, zrovna do toho místa kdosi najížděl.To snad není možné! Taky mohl přijet o něco později, anebo já zase o nějakou tu sekundu dřív!

Zkusím to kousek dál, řekl jsem si. Nasedl jsem do auta a otráveně vyjížděl. Projížděl okolními ulicemi a nikde pořád nic! Zamířil jsem si to tedy dál od centra. Tady, tady, konečně je okraj vozovky prázdnější.

Parkuji.

„Co je to, proboha, přede mnou zase za tabuli s jakýmsi nápisem?

Čtu: „Vyhrazeno jen pro zaměstnance podniku.“

Proč jsem si toho ale už při svém příjezdu nevšiml? Kam se to jenom díval? neskrýval jsem ve svém nitru pocity viny. A tak dál, po větru jen. Náhle malý zázrak!

Opět vidím mezeru mezi vozidly! Honem, musím se v ní se svým autem bez váhání usídlit, blesklo mně hlavou. Najížděl jsem podle předpisu před první stojící auto a pomaloučku couval do uvedené proluky, metr za metrem, toče  volantem.

Jako naschvál se za mnou i přede mnou objevila v úzké ulici jedoucí auta a blikala. Asi jsem jim měl co nejrychleji uvolnit cestu, napadá mě. Urychlil jsem tedy couvání, ale začal být trošinku nervózní. Co kdyby si zastavující řidiči začali ťukat na čelo?

Sledoval jsem vzdálenost obou mých nárazníků od stojících aut, mezi které jsem nacouvával, ale také tváře čekajících řidičů, hlavně pak jejich grimasy.

„Proč máš, ty moje felície, tak malý rejd?“ vyčítal jsem svému autu.

Konečně jsem stál ve vytoužené prostoru. Hluboce jsem si oddechl. Vypnul světla, sejmul pás. No mám to konečně za sebou. Vystupoval jsem. Chystal jsem se zamknout dveře.

„Pane Bože, co je to tady u silnice na tabulce napsáno?“

Mému pohledu dáno"„Vyhrazeno pro invalidy.“

To snad není pravda. A takové krásné místo na stání to bylo. Vytypovaný obchod byl vzdálen jenom asi 80 metrů. A tak znovu jsem opět otočil klíčem v zámku a startoval, po kolikáté už.

O kousek dál už jsem měl už  jistotu, žádný zákaz, žádné vyhrazené místo. Po třetí jsem vypnul motor. Nikde nikdo. No, ale do centra to bylo skoro 500 metrů. Taková dálka pro dnešního člověka… Kdo to má jenom chodit?

Musí být ty obchody jenom v tom středu města? Nemohou být více na jeho periférii? Ale vzápětí mně došlo, že by tím pádem tam byla i auta.

„Je vůbec nějaké řešení, nějaká rada?“ položil jsem si otázku

Samozřejmě že je!

Zní:

„Naučme se znovu využívat svých nohou!“

Bude to náročné, já vím, ale když to zvládali naši předkové, proč bychom se to nemohli znovu  naučit  i my?

08.09. 2021 10:21:39
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 107982
Týden: 406
Dnes: 28
  přihlásit poslední změna: 18.01. 2017 17:02:15