Otevírání rozhledny na Velkém Lopeníku.
Nechal jsem po probuzení sám sebou krátce přemlouvat, jestli mám nasměrovat svoje kroky na Velký Lopeník, kde Bílý Karpat každoročně přibližně v tyto dny otevírá rozhlednu. Nakonec jsem svému přemlouvání podlehl a vydal se k nádraží, kde už postávala skupina brodských turistů. Všechny nás vítalo krásné sobotní ráno.
Autobus byl plný. Cesta do výchozí obce, tedy Lopeníku, proběhla co by dup. Vysedl jsem o dvě zastávky dříve jak moji spolucestující. Jsem tak trochu individualista, rád chodím přírodou sám. Při vystupování z autokaru jsem na schůdcích s pootočenou hlavou k cestujícím zahlaholil: „Nahoře se setkáme“.
Připouštím, že tento můj výrok nebyl nejšťastnější. Někteří starší jedinci si ho mohli vyložit po svém. Zprvu jsem šel vrstevnicovou šotolinovou cestou po zelené značce a po jejím opuštění se dal pastvinou strmým výstupem k lesu. Tam si mě převzala lesní pěšina a dovedla znovu k zelené značce. Od ní jsem poměrně náročným stoupáním po žluté dorazil na hřebenovou cestu.
V místě křížení lesní stezky a cesty jsem potkal ekologa z Korytné. Při chůzi jsme spolu probrali botanické rarity regionu od A do Z, ale také výskytem šelem v Bílých Karpatech. Ale to už se našim zrakům zjevila silueta známé rozhledny. Kolem ní bylo očekávaně rušno. Svačilo se, popocházelo, popíjelo, šlo zprvu jen o desítky osob, později jsem jejich počet odhadl skoro na dvě stovky. Dal jsem se do fotografování rozhledny a pak do ní vstoupil s dvacetikorunou v ruce coby vstupným.
Usměvavý její správce mně sdělil, že ten den je pro všechny výstup nahoru zadarmo. Už i proto jsem mu úsměv opětoval. Vystoupal jsem na vrcholovou plošinku s nádherným rozhledem do všech světových stran. Všem tam přítomným se otevíral pohled na Malou Fatru, Povážský Inovec, Velkou Javořinu a přirozeně, na naše krásné Uherskobrodsko s roztroušenými v kraji vískami. Vpravdě řečeno, vůbec se mně nechtělo dolů. Bylo to však nutné, ceremoniál otevírání rozhledny se blížil.
Samotná rozhledna mně však připadala zevnitř svými trámy již poněkud omšelá. Ono odolávat drsným povětrnostním podmínkám se v těchto nadmořských výškách dá jen obtížně. Měla by si pořídit nový ohoz, v době svého zrodu byla prý údajně natírána mimo jiné i volskou krví. Domnívám se, že by se nátěr mohl opakovat, zdrojů by se našlo dost.
Po sestupu jsem se znovu ocitl na již téměř zcela zalidněném palouku. Odolal jsem u přilehlého stánku nabídce guláše za dvě eura a o něco lacinějšího párku v rožku. Zanedlouho pak došlo u památníku padlých při přechodu fronty k pietnímu aktu spojeného s položením věnců. Zazněly hymny, zprvu slovenská, pak i česká. Na vrcholu rozhledny se v tu chvíli ve vánku vlnily vlajky, slovenská i naše. Pocity nás všech byly v těch chvílích silné.
Za několik minut poté se přihlížejícím zjevil sám Bílý Karpat, snad prý přijel na bryčce. Oblečení mu slušelo, dával se fotografovat se zájemci ze všech stran. Pak už netrvalo dlouho a přiblížil se očekávaný slavnostní akt, vlastní otevírání rozhledny. Tu ovšem předtím museli opustit všichni tam momentálně pobývající, rozhledna se pak na pár vteřin zamkla. Bílý Karpat ji po přistoupení k bráně pootočením velkým klíčem profesionálně opět otevřel.
Paloukem se rozezněly tóny a zpěvy hudebních těles z blízkých obcí, Březové a Korytné. Vše popisované se dělo ve sluneční lázni, korigované jen mírným větříkem Trochu snad někomu mohl vadit kouř z grilů a ohniště, kde se opékaly párečky, ale to byla drobnost. Jedlo se, připíjelo a zpívalo. Osvěžovaly či navazovaly národní i mezinárodní známosti, poplácávalo po zádech, kolovaly kalíšky s ohnivou vodou, prostě pohoda. Já ale o pár desítek minut později začal uvažovat o návratu do civilizace.
Nenápadně jsem se ztratil z dohledu brodských turistů a zamířil po hřebenovce do obce Lopeník Na poloviční cestě u hřebenového altánku působil obecní, do oranžové vesty oděný „regulovčík“ s plácačkou, jehož úkolem bylo zřejmě omezování průjezdu motorových vozidel na vrchol. Dotyčnou osobu jsem shledal v mírně povznesené náladě, přesto jsem k ní vznesl otázku, jestli mám šanci v obci stihnout autobus. Její reakce byla stručná: „Asi ne, ale musíte spěchat!“
Po této neurčité odpovědi jsem své kroky přirozeně zrychlil. Sestupoval jsem po žluté značce, pak se dal modrou ke kapličce. Ty lesy kolem, obdařené jásavou zelení mladých listů, to byla pro moje oči, ale jistě i jiných, doslova pohádka. V Lopeníku jsem už autobus nezastihl, a tak jsem se vydal zkratkou přes nepřehledný terén Studeného vrchu do Bystřice pod Lopeníkem v naději, že tam už něco na Uherský Brod pojede. Nejelo, ani hospodu neměli otevřenou.
Prý ji v sobotu odpoledne otevírají, jenom když je v obci svatba. No, a v sobotu podle pověry se sobášit nemá, tak co se divím. Zlomen na těle i na duši jsem polní cestou zamířil do Bánova. Že tam už dostavník po šestnácté hodině konečně zastihnu, to jsem věděl. Takže zážitků plno.
Byl to opravdu hezký, vydařený den!