Osud - Beznaděj

osud

ranním sluncem obzor prosvítá

den pln vůní zahradu snů vítá

již cítit vonných podušek mechů

zlata šíř paprsků prosta vzdechů


v lesku mých očí plno radosti

je tepla citu v nitru mé bytosti

nádhera okamžiků psána tuší

leč osud můj zřejmě něco tuší


oblaka hrozivá v dáli mých světů

srdce sevřelo se, předtucha mučí

potemněl kraj, utichlo ptáků letů

potůček dosud tóninami ticha zurčí


rány hromů náhle vše ohlušuje

života cesty mnohé z nás bol změní

vítr ostrý chladem tělo prostupuje

cesty zpět k nadějím, žel již není...


těm v beznaději...


kterým bolest neurvale trhá tělo i duši

kteří již ve svém nitru krutost bytí asi tuší

bez naděje, že je bude někdo za ruku vést

těm, jež tíhou kletby klesají v prachu cest


sraženým na kolena bez světla paprsku,

těm, co je mrak zbavil slunce záře lesku

co nesou na  bedrech nevýslovnou tíži,

a co ví, že se jich konec neúprosně blíží


těm, co jejich smutné oči proudy slz roní

těm, co by chtěli pocítit sladkou růží vůní

kteří se chtějí s námi o své radosti podělit

a  s láskou své blízké ještě jednou pohladit


stůjme při nich ve chvílí srdci bolestných

dlaně nastavujme okamžikům z konečných

mnozí z trpících již zdáli na nás volají

pomozme těm bez naděje, co se nevzdají...


Mgr. Jaromír Slavíček

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109509
Týden: 386
Dnes: 29
  přihlásit poslední změna: 14.02. 2013 15:37:00