Osmistá úvaha,
ano, napsal jsem už více jak osm set úvah, fejetonů a reportáží a vměstnal do mých webových stránek. Stvořit osm set takových dílek za několik málo let je asi docela slušné množství. Ale o čem vlastně píši? Řadu úvah věnuji sám sobě, svému životu, své tenisové kariéře, téměř čtyřicetiletému pedagogickému působení na gymnáziu, ale také svému zdraví.
Můj život, stejně jako životy jiných, byl naplněn hezkými chvílemi, ale i událostmi neblahými a smutnými. Je v mém psaní o vlastní osobě přítomen narcismus? To musí čtenáři posoudit sami. Kdysi mně jedna lékařka naznačila, že se mám málo rád. Tak se snažím polepšit.
Hmm...
Nejraději ale píši o přírodě, při psaní o ní mně myšlenky přicházejí tak nějak samy od sebe. Asi proto, že když píši o lesích, loukách, potůčcích i oblacích, mám neustále před očima tu překrásnou vizi popisovaného. Nejenom myšlenky, ale i slova úvah se v mých mozkových závitech kombinují neobyčejně lehce, doslova si s nimi pohrávám.
Psát o přírodě je krásné, ale má to i háček. Tak jak vnímám přírodu svým tělem, svou myslí, tak jen stěží může někdo nastejno přemýšlet. Píši i o lidech, o jejich životě, problémech, ale i radostech. Rád píši o duších dobrých, kterých je ve společnosti drtivá většina.
Pravda, někdy si neodpustím ironií, ale tu používám spíše u těch osob, které až tak příkladného chování nejsou. Při psaní o nich občas sklouznu až k sarkasmu, který jistě není tím nejlepším literárním žánrem, ale když už ho mám na „jazyku," horko těžko se ho zbavuji. Ironie se mně hodí zejména při psaní fejetonů, tam je dokonce občas nezbytná.
Suchý humor je jak známo kořením, bez kterého se fejetonová polévka neobejde, nechutnala by! Sarkasmus je pak solí, která ovšem může svým přebytkem polévku, co by prastarým přirovnáním grunt, pokazit. Uznávám! Rád také píši o zajímavostech. Jimi chci přiblížit čtenářům děje, které zasluhují mimořádnou pozornost.
Zvláště velký zájem v tomto ohledu věnuji našemu královskému městu - Uherském Brodu, i když se někdy nevyvaruji kritice. Tyto stránky se čtou na mém webu poměrně často, brodská radnice však mlčí. Asi má své důvody. Eseje, podotýkám, že jsem literární amatér, píši s přesvědčením, že při jejich tvorbě mohu uplatnit své pojetí filosofie a vnášet do nich cit s nadějí, že obsah mých úvah pochopí i jiní. Pokouším se i o psaní básní. Nezabývám se ale jejich strukturou, považuji to za podružnou okolnost.
Když čtu verše proslulých básníků, někdy mám pocit, že jejich autoři žijí v jiném světě, v jiném myšlenkovém rozpětí. Asi nejvíce se mně, podle mého soudu, podařily básně o snění a tichu. To co je nehmotné, by mělo hovořit k lidem, alespoň si myslím, nejvíce... Snažím se, aby moje básnické pokusy byly co nejvíce srozumitelné, ale nevím, nevím, nakolik se mně to daří. Mám i přehled o tom, které články se čtou na mém webu nejvíce a které méně.
Jsem pochopitelně taktéž rád, když některé moje úvahy zveřejňuje tisk. Kdo by také nebyl.. Samotného mě ale překvapuje, že relativně hodně jsou čteny moje referáty o operaci tříselné kýly nebo úvaha o dehonestaci. Sám je považuji jen za expresi svých pocitů, byť dost originální. Sám nevím, proč jsou otevírány, vyjádřil jsem v nich jen své momentální pocity, úvahy o ústavu sociálních věcí nebo o „Nocturnu" považuji za procítěnější a zdařilejší.
Píši rád, ale na rozdíl od jiných, ne během dne, ne navečer či v noci, ale za ranního rozbřesku, jako kdyby mě noc naplnila novou energií, novou nadějí všeho toho, co přichází s východem slunce. Budu psát i nadále? Nevím.
To musí rozhodnout osud...