Osamělé stromy

Osamělé stromy…

Všichni je známe. Projíždíme kolem nich autem, autobusem nebo vlakem, míjíme je při svých procházkách.

Jsou nízké i vysoké, mohutné, ale i subtilní, v plném rozkvětu svých životních sil anebo naopak, podobně jako u lidí, chřadnoucí nemocemi či stářím.

Stojí na pasekách v lesích, častěji pak v polích, někdy na mezích a nejvíce je patrně registrujeme svým zrakem na vyvýšených místech.

Nezřídka stojí  v jejich blízkosti „boží muka“, stavěná v dávnějších dobách a v současnosti již notně pozměněná „zubem času.“

Dříve se u těchto stromů dozajista zastavovali poutníci, aby se pod chladivými korunami těchto stromů uchránili od poledního žáru, nasytili tělo jídlem, uhasili žízeň a pohledy do okolní krajiny oblažili i svoji duši.

I dnes mnozí z nás postojí u těchto dominant krajiny a se zájmem se porozhlédnou do všech světových stran.

Kdož ví, proč právě tyto osamocené stromy stojí tam, kde upoutávají naše oči? Jsou nahodilou hříčkou přírody anebo je v uvedených místech vysadil člověk úmyslně? Myslím si, že platí to druhé, ano byl to nejspíše šlechetný lidský záměr!

Zvláštní pocit u nás zejména vyvolávají rozložité koruny mohutných dubů a lip, které na nám imponují nejenom svým vzhledem, ale často i svým značným, mnohdy věkovitým stářím.

Mnohým z těchto „pamětníků“ již odumírají větve a někteří z nich už dokonce padli pod náporem času k zemi s rozpadajícími se kmeny.

Jiní sice vytrvávají, ale tím, že stojí osamoceni na vyvýšených místech, jsou vystaveni častým náporům vzdušných proudění, což vede k jejich setrvalému náklonu a vzhledu vlajkových stromů.

Tyto tzv. „solitery“ shlížejí s pokorou sobě vlastní do široširé krajiny a jsou nesporně její vzácnou pamětí!

Jistě byly minulosti svědky pohnutých dějinných událostí, kdy kolem nich procházela náboženská procesí, jindy zase postupovala vojska, aby zase v jinou dobu se u nich pořádaly  třeba i lidové veselice.

Mimořádný dojem, ale jen pro vnímající pozorovatele, vyvolávají v našem nitru staré stromy, které již končí svým životem pozemskou pouť, a přece se ještě drží! Umírají totiž vstoje, a to je mimořádně působící zážitek na lidské city!

Stojí tak hrdě a vznešeně, že člověk kolem nich prochází téměř s posvátnou úctou a snad by měl před nimi smeknout, snad          i kleknout! 

Zažily stejně jako my dobré i špatné časy, „bojovaly“ jistě s nepřízní osudu, vichry, letním žárem i mrazivým sevřením zimy.

A tak tedy všímejme si těchto památníků historie, věnujme jim patřičnou pozornost, postůjme u nich, zvěčňujme je fotografickými záběry a hlavně, vezměme si z jejich osamoceného života třeba i možná poučení!

Už tím, že jsou v přírodě „single“ s výhodami ale i nevýhodami tohoto stavu, zasluhují naši pozornost.  Nelze tyto „samotáře“ už přesazovat a vkládat je tím do jiného prostředí, ale i kdyby tu možnost oni přece jenom měli, tak by asi o tuto změnu už ani moc neusilovali!

Jaromír Slavíček


01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111838
Týden: 339
Dnes: 37
  přihlásit poslední změna: 20.10. 2011 07:29:08