Obyčejné kolejnice
Zamyslel se někdo nad nimi? Nad vším se mohou přece povznést naše myšlenky. I nad něčím, co v průběhu dne míjíme bez většího povšimnutí.
A tím mohou být právě železniční kolejnice.
Ocelové stužky krajinou do známa i neznáma se vinoucí.
Vždy v páru, vždy někam směřující. Jsou jak milující se sestry, které se od sebe nikdy nevzdalují, pořád si mají co říci.
Mají svoje společné osudy, ostatně jako všechno v tomto pozoruhodném a někdy méně pochopitelném světě.
Kdosi je v hutích stvořil, jiní zase pracně na násep vložili.
Chladné v třeskutých mrazech, bělavým povlakem pak nejednou ojínělé, v horoucím létě zase rozpálené s neskrývanou svou touhou roztáhnou se ve své délce.
Přimknuté šrouby k pražcům, dříve dřevěných, kapkami oleje prolnutých.
Současné jsou již většinou betonové, což jim ale poněkud ubírá na romantice.
Dříve, než lidský zrak spatří v dáli lokomotivu, si kolejnice předávají svým charakteristickým zvukovým projevem informaci o jedoucím vlaku.
„Nevěříte?
Tak jen s předstihem přiložte ke kolejím své ucho a uslyšíte typický rytmus blížícího se železného oře!"
Třeba se kolejnice na příjezd vlaku těší, kdo ví. I když opět na chvilku budou muset snést tu obrovskou váhu projíždějícího tělesa.
Kdysi jsme jako děti na kolejnice pokládali kovové mince, abychom si je po vzdalujícím se vlaku zvědavě prohlédli.
No jen kovová placička zbyla, co jiného. Holt děti...
Kolejnice se svému okolí chlubí leskem svého povrchu, pokud ovšem jeden vlak za druhým v průběhu dne po nich projíždí.
Naopak matně vyhlížejí, když jsou dlouhodobě odstavené z činné služby.
No a ty, které jsou na okraji seřaďovacích nádraží, ty už jen smutně vyhlížejí do kraje, vědouce, že jejich osud se postupně naplnil, jak ostatně každého v tomto světě.
Pokryté rzí, obklopené plevelným bylinným porostem...
Sem tam se kolem nich dokonce povalují odpadky.
Ale i ony kdysi vykonaly pro lidskou společnost vysoce záslužné dílo.
Ale kdo to s odstupem času ocení?
Kolejnice možná mají svého ducha. Já tomu věřím...
Možná totiž podceňujeme nitro neživých předmětů, lidský náhled na ně bývá nejednou povrchní.
Člověk tak nějak přemýšlí, kolik po kolejích projelo jen vlaků.
A s nimi i lidských osudů.
Radostných, úsměvy doprovázených, ale i smutných, určitě i tragických.
Nikdo jejich množství nespočítá, a to je dobře.
Byly přenášeny jinam, aby se promísily s osudy jiných.
Tak to v životě chodí.
Všechno má mít svoje tajemství, železnice jakbysmet.