Noční obloha
Jeden večer byla obloha naprosto bezoblačná, navíc bezvětří. Vyšel jsem před dům po předcházejícím se teplém oblečení, zaklonil hlavu, podíval se na nebeskou klenbu a nechal se unášet svou fantazií. Poslední červánky už zmizely za obzorem a do nastupující nebeské temnoty vcházely jedna za druhou hvězdy a planety.
Se zatajeným dechem jsem začal sledoval tu fantastickou souhru zářících démantů, hvězd a jejich krásu. Záhy mě zaujala vzrušující představa, že třeba na stejnou hvězdu, na kterou se dívám zrovna já, se lidé dívali i v minulosti. Ano, noční obloha vždy byla i současně je svědkem všech událostí, které se kdy odehrávaly na naší planetě.
Kdyby hvězdy uměly mluvit, tak ty jediné by nám sdělily pravdu o tom, co se zde na Zemi kdysi opravdu dělo. Takže vlastně i můj pohled na nebesa byl upíráním se do dějin našeho vesmíru. Říkal jsem si v tu chvíli, to světlo hvězd k nám přece musí putovat neskutečně dlouhou dobu. Třeba ta hvězda, kterou jsem pozoroval, v daném okamžiku již nebyla. A naopak, co když se nějací tvorové tam kdesi ve vesmíru v tu chvíli dívali na neandrtálce, potulujících se naší krajinou.
Fantastické úvahy. Existuje vůbec někde ve vesmíru život, který taktéž pozoruje hvězdnou oblohu a vidí naše slunce jako hvězdičku, kladl jsem si v těch chvílích otázku? Pak se moje myšlenky přesmykly na souhvězdí. A kolik vůbec takových hvězdných světů jenom je? Nikdo se jich přesně nedopočítá, nikdo a nikdy!
Ale i mnou pozorované jsem zdaleka všechny neznal, leč snažil jsem se. Tam, tam je přece Velký vůz, už ho vidím, téměř jsem vykřikl. Když jsem ve své představě 5 x protáhnul vzdálenost mezi jeho zadními koly, měl jsem se dostat k Polárce. A už jsem ji měl. „Hurá, tedy tam je sever!“
Na jihozápadě se svým světlem chlubila Venuše, opravdu zářila jak démant. Bodejť by ne, když má na svém povrchu teplotu kolem pětiset stupňů. Vím, její světlo je pouze odrazem slunečních paprsků, ale i tak. No, byla to nádhera. Kousek od Venuše jsem spatřil i bez dalekohledu načervenalý Mars.
Tam že se mají jednou vydat lidé? Neuvěřitelné, co lidská věda v budoucnu dokáže a co vlastně už dokázala. A proti těmto planetám, na opačném konci oblohy, se na ní skvěla hvězda, rovněž vsazená do hlubin temnoty. Po chvilce zvažování jsem ji dokázal pojmenovat. Měl by to být přece Sírius v souhvězdí Velkého psa.
Odvrátil jsem od něho oči a zaposlouchal se do ticha kolem. Bylo něčím mimořádně krásným. Dech se ve mně pozastavoval a mísil s vánkem. Nezměřitelné procesy a síly kosmu se v těch okamžicích ve mně nacházely v tiché harmonii. Ano, soulad, to bylo něco, co vzcházelo z ticha. Nepochyboval jsem v tu chvíli o jednotě člověka a vesmíru.
Rytmus nekonečného jsoucna má takový řád, takovou dokonalost, že člověk nejednou nabývá přesvědčení, že nemůže jít jen o slepou náhodu, ale že v tom musí být nějaký účel. Mé myšlenky o životě a povaze věcí plynuly klidně, přirozeně, takže jsem pojal iluzi, že mě unáší jakýsi kosmický proud.
Znovu jsem pozvedl hlavu a podíval se na hvězdy. Skvěly se přímo nade mnou, ale byly přitom i nadále obestřeny mými nesčetnými otázkami. A nejenom hvězdy. Mnohé probleskovalo mou hlavou. Někde jsem četl, že prý jenom v naší galaxií, tedy v Mléčné dráze, je několik miliard potenciálních planet. A galaxii jsou prý dva biliony. Nepředstavitelné. Můj mozek to nebral. Nejsme tedy ani tím zrnkem prachu. Noční oblohu bych přirovnal k hudbě. Když má člověk představivost, stává se její součástí.
Není tedy divu, že nejkrásnější spánek bývá asi pod širákem. Noční obloha nám všem dává prostor pro naši fantasii, takže v ní můžeme do nekonečna nacházet stále něco nového! Ale dívat se na ni i s velikým respektem. Hvězdy a planety dávají inspiraci skoro každému. Hledáme v nich odpovědi a odkládáme naše nemalé starosti.
Stal jsem se na malou chvíli součástí té převeliké úchvatné scenérie, která se neustále každou noc opakuje. I když jsem věděl, že hvězdy opětovně další noc budou mít svoje uchvacující přestavení, tak jsem se s nimi svým odchodem zpět do mého domu musel ten večer rozloučit.
S myšlenkou, že dnes na světě existuje opravdu jen málo míst, ze kterých je pohled na oblohu tak dokonalý. Současně mě napadlo, že obloha je asi tím jediným, co nikdo nekritizuje, a tím, co nikdy nebylo, není a nebude terčem něčeho zakázaného. Že nám dává mimo jiné na vědomí i existenci jiných planet, a tím nemalou naději, že ve vesmíru nejsme sami. Současně je však i zdrojem poznání a krásy.
Avšak nepomíjejme i to hezké, životu předurčené, které máme zde na naší planetě Zemi!