Nezvaná návštěva

Nevítaná návštěva

Tak si jednou říkám, musím se podívat do našeho sadu kousek za městem. Sdílím ho půl na půl s jedním příbuzným. Příroda rozkvetla, doufal jsem, že větvičky na mých již poměrně starších stromech budou obsypány květy.

A už jsem také předběžně přemýšlel o postřicích proti jabloňovému padlí a květopasu. Sad je asi kilometr za městem, cesta k němu bývá za pěkného počasí docela příjemnou procházkou. Odemkl jsem visací zámek při vstupu na pozemek, a vskutku, koruny stromů se utápěly pod záplavou růžovobílých květů.

Mnul jsem si ruce, i když jsem věděl, že zdaleka ne každý květ se přerodí v chutné jablko. Tak už to v životě chodí. Postupně jsem se šoural k zahradnímu domku. Tradičně ho obcházím, abych se přesvědčil o jeho stavu. Když jsem ale toho dne sešel k jeho odvrácené straně, ustrnul jsem. Okno bylo rozbité, pod ním skleněné střepy.

K oknu byl přistaven stolek, ale ten se na našem pozemku původně nevyskytoval, musel být odněkud přinesen. Přemýšlel jsem o svém dalším postupu, ale zprvu mě zvědavost donutila nahlédnout oknem dovnitř. Dveřmi jsem si zatím netroufal, co kdyby narušitel byl ještě vevnitř. Pod oknem jsem si stoupl na špičky a opatrně pohlédl do nitra domku.

Opět bylo vidět jenom sklo a rozházené věci ze skřínky se starými, zaschlými barvami. Nepořádek jak se patří. Jinak ticho. Pak jsem vstoupil do domku dveřmi, abych už jenom konstatoval obdobný stav. Co tam asi zloděj hledal? Vždyť tam téměř nic nemáme. Jen zrezivělé hrábě, motyku, obyčejnou ruční pilu, kosu. Nic jiného. A tyto věci nechyběly.

Tak asi šel po proviantu. Ale ten jsme tam nikdy nenechávali. Proč také, myši by se o něj přece snadno postaraly. Vyšel jsem ven, a přes jeden pozemek spodněji uviděl souseda. Šel jsem se mu svěřit. Ničeho si nevšiml, pouze mně poradil, abych celou záležitost oznámil na policii. To mě samozřejmě napadlo taktéž, ale když se nic neztratilo, trochu jsem váhal.

Chvilku jsem na místě ještě pobyl, něco uklidil, na střepy a okenní rám pochopitelně nesahal. Odpoledne jsem přece jenom zašel na policejní úřadovnu. Je ve městě osazena už mladým personálem, a jak jsem zjistil, i několika policisty, které jsem kdysi učil. Dvojice z nich, včetně technika, vzala vůz a jeli jsme na místo činu.

Po cestě se mě ptali na detaily, ale já kromě výše uvedených informací pro ně žádné další hodnotné neměl. Na místě samotném mladý policista inkriminované místo zrakem posoudil a následně i vyfotil. Jeho kolega, policejní technik, otevřel svůj kufřík a štětečkem s pomocí nějakého prášku odebíral vzorky. Sympatičtí lidé, komunikativní.

Pak jsme se jejich vozem vraceli znovu na jejich služebnu k sepsání protokolu. Vzpomínám si v této souvislosti na jednu žertovnou chvíli. U nového hřbitova právě jejich kolegové kontrolovali rychlost vozů mířících od Prakšic. Špitl jsem ze zadního sedadla k těm „svým“ policistům. „Zmírněte rychlost, nebo vás pokuta nemine!“ Usmáli se.

Při rozloučení naznačili, že příliš velká pravděpodobnost zjištění pachatelů není. Ale to jsem tušil. V dalších měsících bratr nasadil na okna mohutné mříže, dveře obohatil dalšími zámky.

Tak aspoň budou ta motyka i zrezivělé hrábě žít v klidu, bez nebezpečí svého případného odcizení!

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109487
Týden: 364
Dnes: 7
  přihlásit poslední změna: 22.04. 2016 21:01:01