Nezdenská 'Skala'

„Nezdenská 'Skala'.

V Nezdenicích na Vlárské dráze je toho k vidění mnoho: zámeček, vývěr specificky chutnající minerální vody, památné objekty, ale je zde možné spatřit při různých příležitostech i lidové zvyky, tak typické pro naše malebné Slovácko.

Ale přiznejme si, že uvedené skutečnosti lze nalézt i v jiných obcích slováckého regionu.

Je tedy něco pro tuto obec originální, svým vzhledem jedinečné, neomšelé?

Je!

Jde o setkání mladých básníků, divadelníků, často amatérského ražení, kteří se zde v polovině června scházejí ve zcela zvláštním prostředí nezdenického andesitového lomu, aby předvedli divákům svá divadelní i básnická umění, často originálního rázu.

Nejinak tomu bylo tuto sobotu,  na dohled od blížícího se letního slunovratu.

Nedalo mně to, abych si ještě před vystoupením našeho mládí neobhlédl okolí vzhledem  nesporně zajímavého amfiteátru.

Jen několik desítek metrů od tohoto přírodního jeviště se mým očím zjevil starý, dnes již nevyužívaný lom, který na první pohled budí svou mohutností nemalý respekt.

Pod jeho strmou skalní stěnou v dopadajících slunečních paprscích odpočívala v tichu a samotě hladina jezírka, která s okolní bohatou a divokou vegetací ve mně vytvářela pocit jedinečnosti a současně i jakéhosi tajemna. .

Ale já se musel vrátit do prostor, kde se ve všeobecném očekávání měly odehrávat pohádkové děje, prezentované našimi nejmenšími, tedy dětskými umělci.

Těmi místy byla mýtina, nebo spíše palouček lemovaný statnými, k sobě se sklánějícími bělostnými statnými kmeny bříz.

V době mého příchodu se již travnatý palouk hemžil mládím, děti rozmanitého věku se zde převlékaly do umně vyrobených kostýmků pod pečlivým dohledem svých vychovatelek a učitelek.

Přicházející návštěvníci zaujímali místa k sezení, někteří z nich, většinou již odrostlejší, dávali přednost sledování nastávajícího dění ve stoje.

Netrvalo pak již dlouho a přírodní hlediště se zaplnilo pohádkovými bytostmi, které svými dětskými hlásky a pohyby rozehrály děje dob dávných, kdysi skutečných, ale u jiných jen v romantických představách existujících.

Jedna scénka za druhou postupně oslovovaly pozorně sledující diváky, a co bylo zvlášť obdivuhodné, přímo je vtahovaly do dějů prezentovaného hereckého nadšení.

Představení „Cyril a Metoděj", „O svatém Prokopovi", „O červeném Karkulínovi", „ Chudáku čarodějovi", „O Otesánkovi", ta všechna stejně jako ostatní, se tak stávala každičkou chvíli perličkami na náhrdelníku letošní nezdenické „Skaly".

Vše popisované se odehrávalo za doprovodu naším sluchem příjemně vnímaných melodií a procítěných slov „zpívající paní učitelky" Elišky Vintrové.

Není v tuto chvíli důležité posuzovat, která scénka byla lepší druhé, všechny nás totiž upoutaly nejenom svou náplní, tedy probíhajícím dějem, ale hlavně v dětských očích zjevně patrnou radostí.

Co na tom, že někdy dětským ochotníkům vypadlo nějaké to slovíčko z textu či se objevilo sem a tam droboučké herecké zaváhání.

To vše naopak dodávalo viděnému punc souznění a zároveň bylo zdrojem sympatií nás  přihlížejících, palečky držících diváků.

Člověk si v tu chvíli s hřejivým pocitem v srdci uvědomoval, že v dnešním světě je už jen málo takových míst, kde pohoda, pokora, radost, ryzost a přátelství jsou rozdávány plnými hrstmi, míst, kde se krása a dovednost mládí prolíná se zelení korun ztepilých stromů, bujných křovin a vše prostupujících koberců travin.

Zde přítomná atmosféra svou intimitou a rodinným prostředím navazovala pohodu, ve které jak herci, tak i přihlížející měli pocitově  k sobě neobyčejně blízko a zjevně se ztotožňovali s ději jednotlivých scének.

Čím to asi je, že takové ryzí umění nepotřebuje sály s girlandami světel a stěnami z mramoru?

Snad je to tím, že zde samotná příroda vytváří ten nejkrásnější kolorit všeho viděného a slyšeného.

A tak se na této přírodní scéně postupně střídaly amatérské souborky ze škol a školiček z blízkého i vzdálenějšího okolí, aby jimi  pronášené veršíky s probíhajícími ději osvěžující vánek roznášel nejenom mezi nás, ale i do korun naslouchajících okolních bříz a javorů.

Odměnou mladým umělcům za předvedené výkony byl nefalšovaný potlesk stovek dlaní, často i dětských ručiček, o který se dělila jinak netečná nedaleká kamenná skála s hladinou blízkého, v hřejivém jarním slunci zasněného jezírka.

To, co se tady začátkem léta odehrálo a každým rokem odehrává, je něčím, co musí duši každého příchozího obejmout.

Zde není mnohdy dusné atmosféry profesionálních divadelních scén, zde nenacházíme přetvářku a nepřirozenou vyumělkovanost.

Velké poděkování za celkové dojmy z předvedených představení proto patří bezesporu všem organizátorům, kteří naše děti vedou k prezentaci takového poutavého druhu umění.

Když jsem pak v pokročilém odpoledni pohlédl vzhůru k blankytné obloze, spatřil jsem na ní zvolna plující mráčky, mezi nimiž  k zemi mazlivě pronikaly sluneční paprsky.

Něžně hladily všechny ty postavičky Přemyslovců, věrozvěstů, ale i pohádkových čertů a čarodějů, abych si právě v těch okamžicích spolu s ostatními přítomnými uvědomil, že krásy tohoto světa nespočívají v blahobytu a mocenských postaveních.

To nejhezčí naopak nacházíme v kouzelné atmosféře zde prožívaných chvil, a už proto nezdenská „SKALA" přitahovala, přitahuje a bude přitahovat poetické duše a opravdové lidičky se srdcem otevřeným hodnotám, které se jinde koupit nedají..

Právě takovým dojmům,  které se zkrátka jen tady, v době vrcholícího jara, mohou s citem, porozuměním a láskou prožívat.

Jaromír Slavíček


Skala

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109485
Týden: 362
Dnes: 5
  přihlásit poslední změna: 25.03. 2014 13:51:59