Neměl si začínat...

Neměl si začínat...

Prý rostou houby, slyšel jsem od lidí v posledních dnech hned několikrát.

No tak hurá do lesa!

„Vezmi nás sebou, máme totiž bohužel auto v opravě" obrátil se na mě s prosbou sousedský manželský pár.

„Ale jistě, musíme si přece vycházet vstříc," přívětivě jsem odvětil.

A tak ráno jsem nastartoval auto, skoro soused si sedl vedle mě a jeho paní na sedadlo vzadu.

Zamířili jsme k Bílým Karpatům, konkrétně na přírodou malebný Vyškovec.

Páteční dopolední dopravní provoz nebyl až tak silný, a tak silniční komunikace mně umožňovala docela plynulou jízdu.

„Prosím tě, šlápni na to, jedeš moc pomalu!" ozvalo se ze sousedního sedadla.

„Vždyť na tachometru mám osmdesát, co bys ještě chtěl?"opáčil jsem.

Jeď devadesátkou, to je optimální rychlost pro Felícii!

„Ale moje auto je už starší dáma, nebudu ji přece týrat."

„Jen přidej, přidej!"jako kdyby mě neslyšel.

„Ještě mně tou tvou doporučovanou rychlostí upadne kolo, tak jako před třiceti lety při sjezdu v Buchlovských kopcích. Nepřál bych ti zažít ty okamžiky. Ještě že v protisměru tehdy nic nejelo, dnes bych tu nebyl," bránil jsem se...

„No to byla jiná doba, dnes se to autům stát nemůže."

„Ale zrovna včera jsem o takovém případu na Internetu četl, tak nevykládej!" kontroval jsem, ale krevní tlak se mně určitě už v tu chvíli navyšoval.

„Asi měl povolené šrouby u kola, jinak to možné není," nedal se přítel.

„Proč předjíždíš tak pomalu?"pokračoval s nátlakem vedle sedící..

„No toto auto má malou akceleraci, obtížně zrychluje, nemohu si pomoct," i nadále jsem byl zjevně v obraně.

„To snad nemyslíš vážně, tak dupni konečně na plynový pedál!" zasadil mně soused svým výrokem poslední ránu!

Krev ve mně pomalu začala vřít, začal jsem přemýšlet o tom, že zastavím na nějakém odpočívadle a vyzvu spolucestující, aby si vystoupili a šli po svých. Mám toho zapotřebí, aby mě pořád někdo mentoroval?

Tak to teda ne, to jsem přece nemohl dopustit, a proto jsem začal zvažovat protiútok, ale chtělo by to nějakého spojence.

Jenže paní vzadu až do této chvíle mlčela jak pěnice.

V ten okamžik mě ale napadla spásná myšlenka.

„Slyšel jsem, Karle, že jsi měl už několik drobných dopravních nehod, co je na tom pravdy?"

„Ale to byly jenom takové malé škrábance na karosérii, nestály vůbec za řeč.

„Co to, prosím tě, vykládáš!" ozvalo se nečekaně, ale přitom důrazně zezadu.

„Nezapřeš, že tenkrát u obchodňáku bylo to naše auto pořádně ťuknuté, jenom si vzpomeň na ten  pomačkaný pravý blatník!"

„Co to, prosím tě, meleš, na parkovišti byl mezi auty evidentně malý prostor, tak jsem se mezi ně prostě nevešel?".otočil hlavu dozadu kritizovaný.

„Kecáš, prostor tam byl jak vrata do stodoly, prostě jsi byl už tehdy neschopný, jenom si to konečně přiznej!"

„No ty mě zrovna budeš poučovat, ty ani nevíš, kde mají auta motor, ještě štěstí že jsi nedělala autoškolu!" vytáhl spolujezdec na manželku pádný argument a nemilosrdně dále pokračoval:

„A navíc lžeš jako když tiskne, zrovna jako tvoje matka, ta začala lhát ihned po probuzení."

„Že se nestydíš před našim známým vytahovat „špinavé prádlo," to jsi celý ty, kam jsem jenom dala oči, když jsem si tě brala?" slovně zaútočila zezadu žena.

„S tebou se bavit nemá smysl, jiná už nebudeš," soused se evidentně snažil ukončit tento, pro něho se nedobře vyvíjející spor.

Pchch!" ozvalo se ze zadního sedadla.

Následně se ve vozidle rozhostilo ticho.

Já jsem se již naopak zcela uvolnil, pomsta byla sladká, i to slunce tak nějak více svítilo, a co teprve pohled na ty krásné lopenické lesy, v končícím babím létě nádherně zabarvené.

Kdybych mohl v tu chvíli pustit volant, určitě bych si samou spokojeností mnul ruce.

Slovní agresivita souseda byla definitivně nasměrována jinam a já se v klidu mohl věnovat řízení.

Dojeli jsme na místo, vystoupili, přičemž jsem nemohl sluchem nepostřehnout neobvykle silné bouchnutí dveřmi.

„Tak za dvě hodiny u auta, jo?" zavolal jsem po několik metrech na odcházející rozestouplou dvojici..

Ticho, žádná odpověď.

Šel jsem do lesa svou vlastní cestou, žádný koš hub se nekonal, jedna hlíva, jeden hřib podmáslový a dva krásné modráky, tedy hřiby kováři.

Ví se, že tyto houby se musí důkladně tepelně zpracovat, aby po jejich konzumaci nebyly větší problémy s trávící soustavou..

Pásl jsem se zrakem na jejich vybarvení, poutavé červené ústí rourek, trochu načervenalá byla  i horní část třeně.

Při jejich prohlížení  jsem si mimoděk vzpomněl na hádku mezi manželi, ano, bude je třeba důkladně provařit, a pak teprve mohu být bez obav.

Ale za toto zlomyslné myšlenkové přirovnání jsem se ve svém nitru přece jenom trochu zastyděl.

Jaromír Slavíček

08.09. 2021 10:21:39
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 107981
Týden: 405
Dnes: 27
  přihlásit poslední změna: 26.10. 2012 07:13:43