Nedělní ráno

Nedělní  ráno

Nic neobvyklého, já vím.

Každý týden ho každý z nás asi započíná svým osobitým rituálem.

Já krátce po probuzení přistoupím k oknu, pohlédnu do zahrady, samozřejmě pak i na oblohu.

Pokud na ní spokojeně plují oblaka a mezi nimi na mě svými paprsky od horizontu mává Slunce, bývá začátek dne docela nadějný...

Pootevřu si pak ono okno a hluboce vdechnu čerstvý, vegetací a ranní rosou vonící vzduch, dosud oproštěný od pachu automobilových exhalací.

Následně začínám svým, zatím ještě mžouravým zrakem vstřebávat venkovní atmosféru.

A tak tomu bylo i minulou neděli.

Za plotem se ploužil se svým psíkem nějaký pán.

Na kohosi volal:

„Ti Brazilci, to byla letos ostuda. Nic moc nepředvedli".

Jeho protějšek, jehož existenci jsem přes vzrostlé jalovce jenom tušil, méně razantně odpověděl:

„To je pravda, ale ti Nizozemci hráli opravdu dobře".

Dialog mezi setkávajícími se pokračoval, nechtěl jsem jim ale dělat soudce a tak raději odvrátil pozornost k evolučně méně vyvinutým živočichům.

Uviděl jsem totiž, stejně jako předcházející ráno, na mé meruňce veverku..

Mám ty hlodavce, hbitě přeskakující z větve na větev, docela rád, ale proč mně musí vždy počátkem uplynulých dnů nahlodávat ty krásné, lákavou oranží zabarvené plody?

Že jim není hanba.

Předzásobí se jimi pod stromem nebo na jeho kmeni, bystře k nim ve spirále vyšplhají, podrží si je předními tlapkami, a pak už jejich tlamička kmitá, snažíce se dostat k pecce.

Když s její velikostí či tvarem nejsou spokojeny, meruňku bez výčitek svědomí odhodí.

Kdysi jsem na jednu z veverek hned po ránu vyběhl a mával na ni oběma rukama ve snaze ji zahnat.

Začala na mě z výšky zlobně prskat a odhazovat zbytky plodu na moji hlavu.

„Ta drzost, no považte!"

Zmocnila se mě v těch chvílích beznaděj, veveřice byla mimo můj dosah.

A tak jsem i v to nedělní ráno raději stočil svůj pohled k trávníku.

Kousek ode mě se kosí samec snažil svým zobákem na etapy vytáhnout žížalu ze země. Chudák dešťovka, co si asi myslela v závěru svého života, napadlo mě.

Nezáviděl jsem jí, rozhodně ne.

Ze stromu na strom přeletovaly sýkorky, mláďata už v předcházejících dnech vyvedly.

Věděl jsem to, měl jsem v minulých týdnech ptačí rodinku v budce na očích a sledoval jak se  „staří" o mláďata příkladně starali.

Ale vděku se od dorostu asi nedočkali.

U lidí to bývá bohužel nezřídka obdobné.

Měl bych sekačkou poséct trávu, už je přerostlá, další úvaha bloudila mou hlavou.

Ale v neděli jsem rámus dělat nechtěl, ohleduplnost vůči sousedům by měla být o druhém víkendovém dni samozřejmostí.

Ještě jednou jsem přelétl svým zrakem zahradu, zeleň člověka povzbudí.

Zavřel jsem okno, červencová rána už bývají někdy chladnější, ostatně sv. Anna se neúprosně blíží.

Následně zamířil ke sporáku, na kterém jsem si chtěl ke svému definitivnímu probuzení uvařit kávu.

Stačil si však ještě všimnout, že se do listů vinné révy podél podezdívky mého domu pustila peronospora, tedy jedna z plísní.

Tak to už asi úrodu hroznů v plném rozsahu nezachráním, pomyslel jsem si. Pokud jich přece jenom pár zůstane, postarají se o ně, ostatně jako každý rok, právě ti kosi.

A kde se vlastně v našich zahradách tito ptáci vzali, zauvažoval jsem. Prý jich před válkou ve městech tolik nebylo.

Holt, na přítomnost lidí si zvykli se vším všudy, s tím nic nenaděláme.

Místo nich mám raději drozdíky.

Pěkně zpívají a bobule hroznů je příliš nezajímají.

Ale to už voda na kávu na sporáku začínala vřít a zanedlouho kofeinový nápoj provoněl místnost.

Omamující nádech čerstvého vzduchu však byl to nedělní ráno mocnější, věřte mně!

Jaromír Slavíček

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111834
Týden: 335
Dnes: 33
  přihlásit poslední změna: 03.08. 2014 14:34:22