Návštěva u koníků

Horní dvůr u Luhačovic

Už nějakou dobu jsem evidoval před mým domem malé autíčko.

Tak malé, že snad už menší být ani nemůže. S takovým se parkuje, říkal jsem si v duchu. Časem jsem si všiml, že na jeho kapotě je nakreslen koník. Z několika dalších tam napsaných údajů jsem vyvodil, že majitelka auta, paní Turčynová, je současně i zaměstnankyní Jezdecké stáje JOSPO, která sídlí na statku Horní Dvůr v Luhačovicích.

Nabízí ustájení a výcvik koní i jezdců se zaměřením na parkurové a drezurní ježdění. Paní jsem při startování auta vyčíhal a poprosil, jestli bych s ní nemohl na farmě učinit rozhovor. S úsměvem souhlasila. Na internetu se uvádí, že parkur je jezdecký sport, ve kterém se jezdec na koni snaží buďto v co nejkratším čase a s co nejmenším počtem chyb projet trasu s překážkami nebo se trefit do časového limitu či hodnocení na styl.

A tak jednoho pošmournějšího dne jsem rychlíkem vyjel do Luhačovic a z jejich nádraží šel liduprázdnou silničkou nad lázněmi asi dva kilometry k farmě. Svoji již známou, paní Turčynovou, jsem spatřil u farmy při vyvážení znečistěné podestýlky z boxů stáje. Vešli jsme dovnitř objektu, tam se vidlemi s nabíraným senem svižně oháněla mladá spolupracovnice paní Turčynové.

Do nosu mě udeřil známý stájový odér, ten jsem však přirozeně očekával. Paní Turčynová i nadále pokračovala v náročném úklidu boxů stáje, já se zatím k ní hotovil s předem připravenými otázkami. Ještě před jejich kaskádou jsem si dovolil se svolením majitelky pohladit jednu ustájenou kobylku, evidentně nebyla proti, i já měl příjemný pocit. Pěkný vizuální dojem na mě pak udělal v protějším boxu stojící valach, bělouš. Ještě dříve, než jsem vyhrkl první otázku, pochlubil jsem se svými vědomostmi.

Začal jsem vyjmenovávat pracně naučenou výstroj jezdce a koně. Musím se ale přiznat, že jsem si tyto informace o chovu koní předem nastudoval, abych nevypadal jako úplný laik. Potěšilo mě, že paní až na výjimky s mým výčtem souhlasila. Moje povrchní znalosti se zřejmě zalíbily i kolem popocházejícímu, kulhajícímu kozlu, který se o mě začal intenzivně otírat. „Pleskněte ho!“, ozvalo se.

Ale to jsem kozlíkovi přece nemohl udělat. „Tak kolik zde chováte, paní, zvířat? zeptal jsem se úvodem. „Osmnáct, z toho 4 kobylky. „Výcvik parkuru nyní asi neuvidím, viďte?“ „Ne, ten máme naplánovaný až v odpoledních hodinách“. „Aj, aj, aj, těšil jsem se na něho“. „Ale i vaše dopolední práce je, jak pozoruji, hodně fyzicky náročná?“ „Ano, to ale patří k naší profesi. Jsme tu od rána až do pozdního večera.“ „Jaké mají koně krmení? Co jim dáváte?“ přispěchal jsem s další otázkou. „ Oves a seno,“ zazněla stručná odpověď.

„A co nemoci, trpí jimi koně hodně?“ „Celkem se choroby našemu chovu vyhýbají, v ojedinělých případech voláme veterináře, specialistu“ „A není zde zvířatům v zimě chladno?“ Ne, stěny stáje jsou silné půldruhého metru, velký mráz uvnitř nebývá“. „A co říkáte na Velkou pardubickou, případně na žokeje Váňu?“ Dostihy jsou úplně něčím jiným, než zde provádíme. Zdá se mně ale, že je už vše v tomto sportu příliš medializováno“. „Poznáte ráno, že váš koník na odpolední výcvik není v pohodě?“ „Ano, jsem sžita se svým koněm, rozumím mu“.

„A úrazů, tedy hlavně pádů, se nebojíte?“¨ „Zatím se mně nic vážného nestalo, ale stát může. Patří to k našemu povolání“. „A nyní se pochlubte svými soutěžními úspěchy!“. „Tak to se jděte podívat s mou spolupracovnicí do přilehlého stavení!“ Učinil jsem tak a žasl. Z těch mnoha desítek ocenění. Paní Turčynová je totiž přebornicí oblasti jak v dresuře, tak parkuru. Nešetřil jsem uznalými slovy.

Avšak nastal čas rozloučení. Ještě jsem totiž spěchal do Luhačovic na kus řeči za paní Šafářovou, babičkou naší tenisové reprezentantky. Rozloučil jsem se se sympatickými lidmi z Horního dvora a vydal se podél pastviny s pasoucími se koníky do Luhačovic.

Zarmoutil mě jen po cestě současný vzhled „jezírka lásky“, ale to už je o něčem jiném…

09.10. 2021 18:38:36
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 109509
Týden: 386
Dnes: 29
  přihlásit poslední změna: 03.08. 2016 15:19:36