Naplnily se její dny...

Meruňka odešla...

Když odchází na věčnost nějaký ten rodinný miláček, zpravidla pes, zavládne v rodině jeho majitele nemalý smutek. Byl to přece kamarád, se kterým člověk dlouhá léta sdílel svůj život. Ale ono by to mělo platit i pro rostliny, konkrétně dřeviny. Desítky let rostla v mé zahradě statná meruňka.

Košatá, každým rokem na jaře obsypaná záplavou bílých květů, v létě pak téměř stejným množstvím oranžových plodů. Pravda, ty už v posledních letech bývaly drobnější, ale i tak vždy potěšily svou lahodnou chutí své konzumenty. Aby byla slušná úroda, tak můj otec v době „ledových mužů“ kdysi pod meruňkou topil.

A já ji ještě letos na jaře v hluboké noci kropil vodou, aby tím způsobem vzniklý ledový povlak zabránil na květech působení mrazu. Na meruňce jsem měl upevněnou ptačí budku, a bylo se jarem na co v jejím okolí dívat. Slétávali se k ní ptáci, hledající hnízdiště. Většinou se to v tomto ohledu dařilo sýkorám, koňadrám, někdy si ale se zahnízděním pospíšili modřinky, v poslední době i neposední vrabčáci. Kousek od budky jsem měl zase zavěšené krmítko.

Po nasypání slunečnicových semen se na něm odehrávaly děje, které v mnohém předčily i nejednu televizní zábavu. Kolik jenom sýkorek, zvonků, stehlíků či dlasků si pochutnávalo v mrazivých dobách na předložených semenech. Na kmenech meruňky se zase během roku běžně proháněli brhlíci a strakapoudi. I na jejich činění byl pěkný pohled. Takže meruňka se stala, obrazně řečeno, tak nějak i součástí mé „domácnosti“. Ale v přírodě platí, všechno má svůj konec.

Meruňka stárla, postupně je začaly odumírat větve. Pořád se ale držela vzpřímeně. No a přišlo dnešní páteční ráno. Když jsem vyhlédl kolem šesté hodiny ranní, ještě tedy za tmy, ze svého okna, venku bylo pohádkově bílo. Oblekl jsem se a šel z chodníku odklízet sníh. Byl mimořádně těžký, ostatně bylo kolem nuly. Hodně jsem se nadřel.

Prohrábl jsem i cestičku ke krmítku s tím, že za pár minut ho naplním, ostatně jako každý den, patřičnou dávkou slunečnicových semen. Vrátil jsem se domů a dal si kávu. Po ní znovu vyhlédl do zahrady. A nevěřil svým očím. Meruňku v původním vzhledu jsem nespatřil. Znovu jsem si protřel oči, to přece nemůže být pravda, vždyť ještě před několika minutami v zahradě hrdě stála.

Bohužel to pravda byla. Velký strom ležel bezmocně na zemi, pokrytý silnou vrstvou sněhu, která byla jednoznačně příčinou jeho zániku. Dlouho, dlouho jsem se díval na tu tragédi. Ale byla to vlastně tragédie? Vždyť všechno jednou musí skončit. Ano, respektuji tento přírodní zákon, ale i tak se smutek rozprostřel v mé duši.

Byla přece téměř celý můj život mou věrnou společnicí!