Naděje
Opět začínám klasickou definicí. Naděje je očekáváním pozitivního obratu v situaci, jinak nelehce řešitelné.
V starověku patřila vedle víry a lásky ke třem největším ctnostem, ke třem pilířům lidské podstaty.
Podobně jako u protikladů, například zklamání, i zde jsou rozmanité podoby tohoto stavu lidské mysli.
Lidé očekávají v naději zlepšení své finanční situace, školáci žijí nadějí, že nebudou v nejbližší chvíli vyvoláni, vězňové zase doufají, že s příchodem nového prezidenta jim bude udělena amnestie.
Někdo žije v naději, že vyhraje ve sportce nemalou částku peněz, jiný je obdařen nadějí na šťastný partnerský vztah.
Ženy, které jsou „v naději," očekávají narození zdravého dítěte, a tak bych mohl pokračovat dále a dále.
Předchozí naděje, pokud nejsou časem naplněny, tak většinou vyšumí a upadnou do zapomnění.
Je však naděje, které má nejvyšší stupeň důležitosti, jde o naději zachování našeho zdraví, případně života.
K takové naději upírají den co den oči tisíce a tisíce trpících, kterým osud v životě nepřál.
Jde jedince trpící nevyléčitelnou nemocí, kteří vědí nebo alespoň tuší, že každý den může být pro ně dnem osudným.
Zoufale upírají svoji naději k lékařům, šťastné souhře okolností, ba i pouhé náhodě.
Mnozí z nich vědí, že se jejich konec blíží, poznávají, že veškeré úsilí těch, kteří jim chtějí pomoci, je beznadějné, a přece se naděje nechtějí vzdát.
Je známé slovní klišé, že naděje umírá jako poslední, což je nesporně pravda, ale naději nelze ponechat v této frázovité formální podobě, je třeba ji neustále přiživovat, podobně jako vkládáme dřívka do ohně, aby nevyhasl.
Naděje nesmí být odsouzena do role jedné stereotypní věty, kterou neustále opakujeme. Musí být obměňována novými poznatky i novými tvářemi v okolí nemocného..
Člověk nesmí zůstat s nadějí sám! Musí mu být v tomto ohledu nápomocni všichni v jeho blízkosti!
Naděje se musí dotyčnému předkládat takovým přesvědčivým způsobem, aby trpícímu pomohla udržovat psychiku v co nejlepším stavu. Ví se totiž, že i u nevyléčitelných nemocí je psychika tím, co mobilizuje tělo k co největší bojeschopnosti.
Nemocný nesmí poznat, že jde pouze o útěchu, musí nabýt přesvědčení, že jeho pozitivní budoucnost je docela reálná a je jen otázkou času, kdy dojde k příznivému zlomu v obrazu nemoci.
Naději nejlépe přijímá člověk od svých blízkých, ale největší váhu má naděje dodaná od odborníků.
Na nich leží velká odpovědnost, aby naději nemocnému nepředkládali komisní formou, ale aby ji umně vnášeli do duše čekajícího v podobě životabudiče!
Naděje je často pojímána jako stéblo, kterého se tonoucí chytá. To není úplně nejideálnější přirovnání účelu naděje, ta musí být břehem, ke kterému se dotyčný nezadržitelně blíží, musí se alespoň v povědomí pacienta přeměnit v téměř jistotu.
Pak se teprve stane její léčebný účinek maximálním!
Jaromír Slavíček