Na Sokolí kameň

Na Sokolí kameň

Nechal jsem se z autobusu vysadit na Hribovni nad Vyškovcem. Chvilku jsem zastavil u obelisku na památku sestřelených amerických letců, na místě, kde se v srpnu roku 1944 odehrály letecké souboje.

Pak mě čekala pár set metrů rovinka s hezkým výhledem na kopaničářskou osadu Vyškovec. Následovalo prudké stoupání úvalem k hranici na Kykule. Okolní louky bývají v létě bohatým zdrojem orchidejí, kdysi jsem si je fotil.

U hraničního rozcestníku jsem zvažoval, mám jít hlouběji na Slovensko k Dúžniku se zaniklou osadou, anebo se raději vydat na Sokolí Kameň?Rozhodl jsem se pro druhou variantu, ostře odbočil doleva, přičemž poutavých výhledů do kraje přibývalo.

Že mě budou provázet po většinu trasy, to jsem již z dřívějška věděl, nešel jsem jí poprvé. Ubíral jsem se po hranici hřebenovou cestou, která byla docela pohodlná. Držel jsem se  červené turistické značky, i když se zde zabloudit nedalo.

Po levé straně jsem míjel přírodní rezervaci Ve Vlčí, ta se zde nachází téměř v nadmořské výšce 670 m n. m. Daly se v ní rozpoznat pastviny s rozptýlenými lesíky, místy s velkou svažitostí, s několika sesuvy a mokřady.

V literatuře se uvádí v této lokalitě celá řada ohrožených druhů rostlin, např. pětiprstka žežulník, prstnatec bezový, prstnatec Fuchsův, hořeček žlutavý, hořec brvitý, mečík střechovitý, zvonek klubkatý aj.

Navštívit území je nejvhodnější v průběhu května, kdy kvete většina orchidejí. Při své další chůzi jsem míjel i samoty či jejich seskupení. Asi se v nich žilo a dodnes žije obtížně, už kvůli poměrně velké nadmořské výšce. Kochal jsem se pohledem na horenku Chabovou, nedávno jsem na ní taktéž byl.

Proslavila ji zemitá píseň.

Já však mířil k Machnáči, výraznému bezlesému vrcholu. Občas moje kroky zpomalil kopec, pak zase zrychlila moji chůzi cesta dolů. I nadále jsem si liboval v krásných panoramatech Bílých Karpat na obzoru, no, jedna krása za druhou, co mám povídat.

Zastavil jsem se na zmiňovaném Machnáči. Travnatý vrchol v sedmi stech sedmdesáti metrech mně poskytl působivý výhled na část Trenčína, na Povážský Inovec i bělokarpatskou Chmelovou, v dáli dokonce byla patrná Malá Fatra.

Odtud jsem pokračoval napodél okolní stromové a keřovité vegetace k svému cíli, vápencové skále Sokolího kamene.Těch nádherných starých buků, porostů dymnivek dutých, no byla to pastva pro oči.

U Sokolího kamene je posezení i s ohništěm, tedy i já se v těch místech občerstvil. Vlastní skalku jsem zdolal bez problémů a na jejím vrcholu se mně opět otevřel fascinující výhled.

Pode mnou se nacházel strmý sráz do doliny chocholnického potoka a naproti se tyčily okolní kopce Bílých Karpat, Pováží a Povážský Inovec. Sokolí kameň je výrazným, z okolní krajiny ostře vystupujícím vápencovým bradlem. Těch je na slovenské straně samozřejmě víc, nejznámější jsou skaliska Vršatce.

Chvilku jsem si na skalku sedl, zalesněné kopce kolem byly opravdu pastvou pro oči.

Pak nastal čas návratu.

Trochu mě opět zdržel kopec na Machnáči, ještě jednou jsem se kochal kruhovými výhledy. Od Machnáče jsem zamířil po žluté náročným sestupem souvislým lesním porostem do Starého Hrozenkova, ale ten se už udál bez výhledů, i tak byl okolní stromovou vegetací hodně zajímavý.

01.12. 2021 19:00:35
14.08. 2021 15:39:45
Návštěvy
Celkem: 111838
Týden: 339
Dnes: 37
  přihlásit poslední změna: 06.03. 2017 09:03:32