Na hvězdárně

Městská hvězdárna

nám nabídne krásu na nebeské klenbě, kterou v jiných místech nalézt nemůžeme. A tak asi nejlepším doporučením pro vylepšení našich pocitů by měla být pobídka podívat se na večerní oblohu v kterémkoliv ročním období. I bez dalekohledu  na ní totiž spatříme mimořádné nebeské divadlo s mnoha jeho známými, ale i méně známými protagonisty.

Při trošce štěstí se dají na obloze spatřit překrásné planety nebeské sféry, jednak oslnivě zářící Venuši, která je zvaná též Večernicí nebo také Jitřenkou, jindy se svým jasem prozradí plynný obr Jupiter. Prostřednictvím moderní přístrojové techniky se dá prohlédnout celá nebeská klenba, případně dozvědět se od ředitele hvězdárny poutavé údaje o hvězdných a planetárních objektech nad našimi hlavami.

Pak se třeba odehrávají dialogy, podobné následujícím. „Co se skrývá, pane řediteli, pod oblačností oslnivě svítící Venuše, kterou vidíme támhle na jihozápadě? Jaké na ní panuje klima? Slyšel jsem, že na ní vládnou nepřestavitelně kruté podmínky?“

Odpověď byla téměř blesková a zněla: „Ano, na povrchu tohoto nebeského tělesa je teplota kolem  pětiset stupňů Celsia, obrovské tlaky a dokonce se tam občas snáší déšť tvořený kyselinou sírovou.“

„Někde jsem četl, že je tam prý i nejvyšší horský masiv naší sluneční soustavy, o dva kilometry vyšší jako je Mount Everest?“ „Máte pravdu, ale tyto obrovské útvary tam byly zjištěny jen radiolokací, nahlédnout našim zrakem pod hustou clonu Venušiny atmosféry je prakticky nemožné!“

„A je pravdou, pane inženýre, že Jupiter je nedozrálou hvězdou? A co ta tajemná Rudá skvrna v jeho atmosféře? Prý může mít Jupiter kamenné jádro. Co vlastně doposavad víme o záhadných jevech této planety?“

„Pevné jádro má tato planeta určitě a nejspíše se značnou příměsí železa,“ dostalo se mně vzápětí fundované odpovědi. „Za to víme téměř spolehlivě, že ta známá Rudá skvrna, otáčející se proti směru hodinových ručiček, má v jeho atmosféře kolosální rozměry s nepředstavitelnou rychlostí proudění.“

„A co je to za hvězdu oranžové barvy v jižním směru, z pásu tří hvězd souhvězdí Orionu se k ní dostanu jakoby přímou čarou ? Jak se jmenuje?“ „No přece Aldebaran, vlevo od něj září hvězdný obr Sírius a nyní se podívejte se na severovýchod!“

„No, co je to za planetu, když má takovou načervenalou barvu?“ začal mě zkoušet pan inženýr. „Mars,“ odpověděl jsem najisto. Byl jsem konečně za svůj nález pochválen. „Jéé, ta kuřátka přímo nad hlavou jsou krásná, jde jistě o hvězdokupu, viďte, pane inženýre? Tady nám v současnosti na Zemi slepičky a kuřátka chybějí a tam nahoře je jich celé hejno,“ pokusil jsem se o bonmot.

Mračna se již definitivně rozestoupila a všem nám se otevřel  nádherný pohled na nebeskou klenbu, zářící tisíci jiskřivými „hvězdnými diamanty“. S pomocí velkého dalekohledu jsem záhy v zorném poli uviděl polokotouček bohyně krásy Venuše a o něco později i celistvý obdobný útvar majestátného Jupitera, ba dokonce i jeden z jeho měsíců.

Jestli to byl Ganymed nebo Europa, to až tak důležité nebylo, ale i tak ten večer vesmír zaranžoval, jak už bylo výše řečeno, neobyčejné nebeské představení.

Takže, nezbývá než doporučit i jiným zájemcům o kouzla nekonečného jsoucna:

„Neváhejte ani chvilku... a vzhůru ke hvězdám!“

 

 

25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105564
Týden: 525
Dnes: 38
  přihlásit poslední změna: 24.02. 2019 14:37:06