Na chirurgii
Začalo to nálezem na kožním oddělení v Uherském Brodě. Menší léze, která však vyžadovala chirurgické řešení. Několik schodů do patra, abych se z lístku dozvěděl, že pan chirurg jest nemocen. Všiml jsem si i odkazu na hradišťskou chirurgii. A tak jsem si do uvedeného města, respektive jeho nemocnice zajel. V přísálí vytáhl čísílko a po ujasnění směru mého pohybu jednou z pracovnic na registraci usedl do křesílka v čekárně. Mým očím se předestřely dveře do dvou ordinací - chirurgie 1, chirurgie 2 a velký displej nad nimi.
Na chodbě bylo živo jak na korze. Pacienti, nejednou se svým doprovodem, se ploužili obousměrně, jen občas se mezi nimi mihl bílý plášť. Po posouzení vzhledu a předpokládané diagnózy spolu pacientů jsem byl upoután programem na displeji. Nejprve mě na něm zaujal nápis „Vítáme vás v Uherskohradišťské nemocnici“, management nemocnice dobře ví, co se sluší a patří.
Zvuk na displeji byl rozumně vypnut, dění na něm však probíhalo, neboť před mikrofony se tam zviditelňovali protagonisté nedávno uplynulých voleb. Politikové, lídři stran. Jeden za druhým pronášeli svá moudra určená, jak jinak než veřejnosti. Jak to mohu tvrdit bez slyšeného? Jednoduše, na jejich ústní projev se dalo usuzovat ze zjevné neverbální komunikace i dřívějších vystoupení v masmédiích. Posléze se na obrazovce objevily i diagramy předpokládaných koaličních seskupení.
Co tyto vize dělaly s krevním tlakem některých pacientů, lze jenom spekulovat. Možná by bylo moudřejší orientovat programovou nabídku na obrazovce promítáním krás Bílých Karpat, dámy by určitě nepohrdly nějakým tím seriálem. Ani já jsem nebyl pozorovaným nadšen, navíc mě znervózňovala kamera, upevněná u stropu, jako naschvál nasměrovaná přímo na mě. Nebyl jsem učesaný a navíc se nemohl kvůli jejímu zvědavému oku nikde ani poškrabat. Holt, Velký bratr je všude, taková je doba.
Vedle mě seděly dvě půvabně vyhlížející mladé ženy. Nebyl jsem ani v náznaku středem jejich pozornosti, neboť téměř dvě hodiny čekací doby hovořily do mobilu. Chudáci jejich manželé, pomyslel jsem si. Vyvolávací čísla na displeji se neustále měnila, moje „výherní“ ne ne přijít na řadu. Na displeji bylo napsáno, že lékař vyvolává do ordinace podle závažnosti stavu toho kterého pacienta. To mě logicky vlastně mělo těšit. No, ale pak už jsem přece jenom přišel na řadu se svým problémem.
Ale ještě dříve, než jsem stačil v ordinaci otevřít ústa, bylo mně mladým, sympatickým lékařem po prohlídce mých dokumentů sděleno, že moje záležitost se řeší na objednávku a že se budu moci tím pádem dostavit 7. prosince. Tedy krátce po sv. Mikuláši a čertech. Také mně to mohli říct na registraci! Jednoznačně to byla moje chyba, ale abych ji slovně uznal, to bych nebyl já. Lékař mně opakovaně vysvětloval důvod nečinnosti svého skalpelu, až se mně v jednu chvíli zdálo, že se omlouvá.
Už už jsem se ho chystal utěšovat. Vzniklou atmosféru jsem se pokusil odlehčit dotazem na pana primáře, který mě kdysi s erudicí zbavil tříselné kýly. Pochlubil jsem se i konstatováním, že pana ředitele nemocnice, MUDr. Petra Sládka, jsem kdysi v tenisu porazil. Ale to už bylo před více jak 30 lety, takže výsledek je dávno promlčený. Pak jsem se už jenom zmohl na otázku, kterými ze dvou dveří mohu z ordinace odejít. Bylo mně promptně dáno na vědomí, že výběr zůstává jenom a jenom na mně! Nezaváhal jsem.
Ze sychravého a spadaným listím obdařeného Hradiště jsem odjížděl vlakem pod clonou těžkých šedých mračen, pokrývajících oblohu. Přibližně stejnou vizáž, žel, měli i moji četní spolucestující. Obloha se ale určitě časem rozjasní, atmosféra ve společnosti si bude muset asi ještě počkat!
p.s. Pocity pacienta – publikace Re: Pocity pacienta
Vážený pane Slavíčku.
Myslím, že byste mohl vyučovat lékaře psychosomatické medicíny. Lékaři často nevidí hlavu nemocného, a když, tak pouze zvenčí.... S pozdravem Pavel Pafko
Na hradišťské chirurgii slova pana profesora neplatí, myslím to upřímně!