Musel ven...

Retinovaná osmička

Tak jsem přišel na řadu. V čem? No přece za účelem odstranění zubní cysty v sousedství neprořezané osmičky vlevo dole, tedy obrazně zubu moudrosti. Byl jsem lékařem objednán na 13. hodinu 10. srpna do Luhadentu k mému bývalému studentu, panu doktorovi Martinovi Zíchovi. Termín se mně docela hodil, za důležité jsem hlavně považoval, že úkon nebyl naplánován na pátek třináctého onoho týdne. Bývám totiž ještě trochu pověrčivý.

V uvedený den jsem se vydal do lázeňského města. Vlakem, protože jsem se obával, že po chirurgickém zákroku s lokální anestézií a předpokládané následné amnézií bych se nemusel v autě plně věnovat řízení. Po příjezdu Arrivy do Luhačovic jsem se odebral k nedalekému místu zákroku. Předpisově u dveří stomatochirurgie zazvonil, ale byl vpuštěn až napodruhé, asi se musela ověřit moje identita. Ani se nedivím, občas si sám nedůvěřuji.

Po uvítání a předání jedné z mých knih panu doktorovi jsem byl usazen do křesla a podroben dvěma injekčním vpichům do místa, kde se měl odehrávat následující děj. Ale ještě před jeho realizací byl požádán k odchodu znovu na chodbu za účelem dání času k působení anestetika. Na ní jsem nervózně popocházel, přemýšleje, jestli budu dostatečně znecitlivěn. Nemusel jsem se ale obávat, neboť už po několika minutách jsem necítil polovinu svého retu.

Líbat bych tím pádem rozhodně nemohl, ostatně v mém věku by se to ani neslušelo. Poté znovu předvolán do ordinace, a tím začalo jít do tuhého. Sice jsem se snažil oddálit předpokládaný bolestivý zákrok řečí, ale má snaha vyznívala do prázdna. Pak už přišly „k dílu“ lékařovy instrumenty. Skalpel protínající měkkou periostální tkáň jsem skoro necítil.

Ovšem vrtačku rozrušující kost, která překrývá zub, už ano, její zvuk mně silně připomínal nedávné řezání dřeva na mé zahradě. Dostavily se pocity ne libé, ale snesitelné. Nato přišla ke slovu „sbíječka“, patrně opět vrtačka, jejímž přičiněním, alespoň podle mého sluchu, odlétávaly kousky osmičky do nedaleké misky. Mimochodem, oči jsem měl neustále zavřené, což se ovšem nedoporučuje. Mají být otevřené, aby bylo vidět, jestli pacient neupadá do mdlob.

Neměl jsem ten úmysl. Držel jsem se statečně, občas mně ale sympatická paní sestřička přece jenom musela hlavu v kritických okamžicích podržet, za což jsem jí byl vděčen. Šití rány nad vzniklým čelistním kráterem vůbec nebolelo. Mohl jsem dokonce po zákroku i bez potíží mluvit, ten zlozvyk mám ze školy. Bylo mně rovněž umožněno nahlédnout na vyjmutou zubní cystu, která byla vlastně cílem lékařova snažení a mého přání.

Její torso nevypadalo vůbec vábně, ale ona přece nebývá na okrasu, tak co. Následně jsem byl poučen o lécích, jejichž recept jsem obdržel. Vyzvedl si je až v Uherském Brodě, opět s poučením paní lékárnice, rovněž kdysi mé studentky. Vedle lékárny si koupil vanilkovou zmrzlinu. Že budu mít bezesné noci a asymetrickou tvář, s tím počítám, doufám ovšem, že ne natrvalo. Nu a pak mě čekala krátká cesta vlakem domů.

V něm jsem zastihl svoji bývalou studentku, a tak jsme dali několik vět. Říkala, že je učitelkou na Olomoucku. Asi se povolání po předcházejících učitelích někdy dědí. Co napsat na závěr? Ztráta zubu moudrosti není žádnou katastrofou.

Stejně v průběhu života často neplnil podle svého názvu svoji funkci. Především je však třeba poděkovat panu doktorovi za profesionálně provedenou práci.

Stejně jako ve škole, dávám mu jedničku s hvězdičkou.