Moravské Kopanice dříve

Moravské Kopanice jsou známým pojmem i díky žítkovským bohyním.

V současnosti na Moravských Kopanicích už toho ke zhlédnutí ze života minulých generací není mnoho. Stavení byla zmodernizována a nejednou přebudována k rekreačním účelům, často nevkusným způsobem. Na jedné straně nová doba ulehčila život zde v současnosti přebývajícím lidem, na straně druhé se postupujícím časem vytrácí duch míst, ve kterých kdysi žili ve skromných podmínkách, statečně odolávající drsné, byť krásné přírodě.

Stavení, v kterých původně osadníci žili, byla tedy velmi prostá, stavěná svépomocí bez přispění skutečných řemeslníků. Každá usedlost stávala uprostřed pozemků, které k ní přináležely, takže jednotlivé usedlosti byly od sebe dost vzdálené. Po dostavění příbytků muselo dojít na založení zemědělské půdy. Avšak nepříliš úrodné, kamenité, obtížně obdělavatelné. Kolik asi jenom práce dalo několik prvních vyrytých řádků, kolik jen mozolů tím vznikalo na rukou?

Teprve druhým rokem se takový pozemek osíval a následně obdělával jednoduchým přípravkem, taženým zvířetem, případně i člověkem. Pěstovanými obilninami bylo hlavně žito a oves. Horalé svěřovali půdě kamenitých políček též semena zelí, luštěnin, tuřínu a samozřejmě brambor. Chovali jednu dvě kravky, ale ovce a kozy podle pamětníka neměli, alespoň ne v lokalitě Barošová. Drůbež tam ale chována byla. Osadníky provázelo celodenní úmorné pracovní pachtění, skromné bydlení a jednoduchá strava.

V osadě probíhal každodenní boj o přežití, ale osadníci byli vděčni za skutečnost, že mají kde bydlet a že jim patří kousek pro život tak nezbytné půdy. Museli se však smířit s obtížnými životními podmínkami a absencí životných potřeb běžných ve městech i vesnicích. Na stěžování však nebyl čas. Krom obdělávání půdy čekala osadníky práce v lese, přičemž práce s pásovou pilou byla fyzicky velmi náročná a nebezpečná.

Pády stromů byly neustálým ohrožením zdraví a životů dřevorubců. Vytěžené dřevo pak osadníci používali jednak pro svou potřebu, jednak je prodávali formanům, kteří je sváželi do doliny. Kromě uvedených pracovních povinností osadníky živil podomní prodej semen, které sbírali a prodávali bylinkářům v Uherském Brodě, anebo na slovenské straně hranic. Další možností zisku alespoň minimální finanční hotovosti byla rukodělná výroba.

Jednalo se o domáckou výrobu. Surovinový potenciál v podobě dřeva z místních smíšených lesů osadníci využívali k mnoha druhům domácké produkce. Značně rozšířenou jednoduchou formou přivýdělku bylo i vázání otýpek nejčastěji bukového dřeva. Velmi četná byla také výroba metel z březového proutí, které se prodávaly v nedalekých větších obcích. Rovněž produkce dřevěných výrobků byla velmi pestrá, jednalo se obvykle o domácí nářadí a náčiní.

Byly to např. lopaty, vidle, žebříky, hrábě, atp. Vyráběly se i tzv. čagany z rovných doubků a javorů. Takové mladé stromky však byly velmi těžko k sehnání. Ženy tkaly sukno jednak pro svou vlastní potřebu, ale i za naturálie či peníze pro ostatní obyvatele osady. Muži se zase mimo jiné zabývali výrobou dřevěného uhlí. Samotný proces jeho výroby byl novým osídlencům znám. Život ve vzniklé osadě tedy rozhodně nebyl lehký.

Už jenom hygienické zvyky osadníků byly nesrovnatelné s dnešními. Koupelna nebyla, osadníci se myli jen jednou nebo dvakrát do týdne. A to ve vaně, připomínající necky, do které se musela nanosit voda, zpravidla dva kýble z blízkého pramene. V ohřáté vodě se koupala celá rodina, zpravidla po jednom členu rodiny, ale někdy třeba i dvě děti naráz. Na čistění zubů se používala větvička s roztřepenými konci, jak se ještě dnes praktikuje v zaostalých končinách světa. A jaký býval u Dúžníkářů pracovní den?

Samozřejmě měl zažitou pracovní náplň, do které byly běžně zapojovány i děti. Pásly dobytek, ale vypomáhaly i s pracemi v domácnosti. Volného času tedy nebylo mnoho, ale pokud se přece nějaký našel, příroda dávala dětem možnosti bohatého vyžití. Vždyť blízký les toho nabízel tolik. V potoce pod osadou děti lovily ryby nebo raky, ty zpravidla holýma rukama, přičemž stály po kolena ve vodě. Úlovky se pak upekly a byly tak zpestřením jinak jednotvárné a na živiny poměrně chudé stravy. Pastviny, stodola nebo okolní lesy se tak stávaly místy, kde se odehrávala většina dětských radovánek.

Za vhodných klimatických podmínek dospělí i děti trávili převážný čas ve venkovním prostředí. Do chalup docházeli jenom na jídlo a ohřát se, případně si popovídat. Ale byli zvyklí i na nevlídné počasí. Pamětník, pan Štefan Matejík, uvádí, že si nepamatuje na to, že by jako děti bývaly nějak často nemocné. Alespoň u nich v rodině až na úrazy a nehody dlouhodobě nestonával nikdo. Podle něho to bylo dáno otužilosti vůči povětrnostním podmínkám a také díky domácí stravě obsahující hodně ovoce a bylin. Přesto byly děti nabádány v zimě k svědomitému oblékání a základním hygienickým návykům. Musely vypomáhat jednak v domácnosti, ale i starat se o drůbež a dobytek a pomáhat na poli, přestože musely chodit do školy.

Do rodinného rozpočtu přispívaly sběrem lesních plodů, o něco později se je pokusily prodat na trzích v Uherském Brodě, případně vzdálenějším Trenčíně. Je takřka neuvěřitelné, že pro tyto účely musely vstávat ještě za tmy, aby na prodejní místa dorazily včas. Chodily pěšky, mnohdy v létě i bosy tam a zpátky až dvě desítky kilometrů do prodejních míst. I tímto způsobem si tedy rodina přivydělávala na koupě základní obuvi a ošacení. Při sběru plodin však musely bedlivě sledovat, co se děje v jejich okolí. Nejednou se totiž stávalo, že byly při této činnosti přistiženy hajným. Ten jim většinou to, co nasbíraly, zabavil, někdy i znehodnotil.

Začaly tedy sbírat drobnější lesní plody jako jahody a maliny pouze do hrnečků, které vysypávaly do dobře schovaných konviček. Pak teprve následoval jejich prodej. Jak už výše uvedeno, děti pomáhaly při úklidu, s prádlem, mácháním prádla, vařením, chystáním dřeva a jeho uložením. Samozřejmostí byla i jejich práce na poli. Stejně jako péče o zvířata. Děti je měly za úkol krmit i poklízet. Nejtypičtější dětskou práci bylo ovšem paseni dobytka, přičemž to patřilo k povinnostem už i menších dětí.

Dobytek ovšem byl naučen chodit na pastvu i sám a děti ho pouze měly za úkol doprovázet a hlídat. Rovněž sbíraly ovoce a hrabaly seno, stavěly z něho kopky, po žních pak sbíraly poztrácené obilní klasy. Nic nesmělo přijít nazmar. Občas bylo také jejich povinností jít na nákup do přilehlých obcí a ty bývaly věru hodně vzdálené. Z hlediska bezpečnosti chodily společně. Ale i tak jim vybýval čas na zábavu. Podle vzpomínek pana Štefana Matejíka z Novej Bošáce, otcové dětí v zimě pro ně vyráběli i sáňky, ba dokonce provizorní lyže za pomoci dřevěných desek a různých řemínků.

Mnohé další informace z tohoto kraje uvádím ve své publikaci Dúžniky – zaniklá osada, letos vydané…

25.07. 2021 12:38:16
20.02. 2020 17:11:14
Návštěvy
Celkem: 105744
Týden: 397
Dnes: 34
  přihlásit poslední změna: 25.12. 2019 11:55:22